Škola v digitálním věku.

Změna paradigmatu.

Thomas Pedroli

Nad branou školy, kterou každý den žáci procházejí, stojí velkými písmeny napsáno: MUSÍŠ, MUSÍŠ, MUSÍŠ. Je mnoho věcí, které ve škole musíme. Musíme do ní chodit, musíme se učit, musíme dávat pozor, musíme být potichu, musíme se zlepšovat, musíme dělat domácí úkoly, musíme dobře poslouchat atd. Mezitím ale víme, že to takhle nejde: nejde se „muset“ učit! Učit se dá pouze dobrovolně. Poznání pochází z údivu. Nelze „muset“ žasnout. Optimální prostředí pro učení je klid a bezpečí. To ale také nejde „muset“. Mnoho vědců z oblasti neurofyziologie a psychologie na toto stále poukazuje v posledních deseti letech. A přesto…náš školní systém je na mnoha místech prostoupen nereflektovaným „muset“. Jak je to možné? V zásadě spatřuji tři pilíře, ze kterých škola vzešla a které jsou velmi silné do dnešní doby. V těchto kořenech žije dosud staré paradigma.

 

1.     pilíř: strach

 

První kořen leží v klášterech a klášterních školách. Středověké křesťanství vycházelo z pojmu hříchu. Člověk přišel na Zemi hříšný (prvotní hřích) a to samozřejmě není dobré! Takže, tak jak přirozeně jsi, je nemožné, abys přišel do nebe. Pro to musíš nejprve udělat celou řadu věcí. Tímto byl v západní civilizaci živen hluboký strach: „Nejsem dost dobrý!“ A „program“, který byl vytvořen na základě této skutečnosti, znamenal pro život lidí v zásadě princip: „Musíš se velice snažit. Potom se to možná jednou povede!“ Ve škole je tomu věnována velká pozornost a na strach se hodně apeluje. Ve škole je neustále hodnocení, co je dobré a co špatné. Existuje rozdělení do „tříd“: gymnazijní vzdělání je „vyšší“ než odborné vzdělání, existují dobré a špatné známky, existuje obraz dobrého a špatného chování, v neposlední řadě existují dokonce i „dobří“ a „špatní“ žáci. Když potom všechno jde dobře, dostaneš před jméno několik písmenek: Dr., Prof. nebo Ing. Dostaneš „vyšší“ příjem. Když to tak dobře nejde, dostaneš těch několik písmenek dokonce ještě o něco dříve: ADD, ADHD, ASPERGER, DIS-. Jsou ti uznány speciální pedagogické potřeby, speciální plán a později i „nižší“ příjem. To zvláštní ale je, že tento strach, že nejsme dostatečně dobří, žije ve většině lidech i dále, nezávisle na jejich společenském postavení. A neustále je nutí hnát se za něčím „vyšším“ a „větším“ a spokojenost přitom odloží na později. MUSÍME skutečně čekat na později, abychom dokázali být šťastní?

 

2. pilíř: poslušnost

 

Druhým vzorem pro školu byla armáda. Možná to není příjemná představa, ale hierarchická struktura školy vznikla dle armádního vzoru z devatenáctého století. Učitelé jsou řízeni vedením školy. Vedení školy dostává úkoly od ministerstva. Hierarchie je vytvořena na základě poslušnosti. V armádě byla extrémní poslušnost nutná, bez ní by vojáci nedokázali zabíjet nebo se vystavovat smrtelnému nebezpečí. A co by se stalo bez poslušnosti ve škole? Poslušnost je vynucována tresty a následky. Pokud někdo nedodrží pravidla, je potrestán. A pokud veškeré tresty selžou, je vyloučen a poslán ze školy pryč. A ačkoliv je již dlouho známo, že tresty mají negativní vliv na učení, je na mnoho místech trestáno nadále. Samozřejmě mnohem jemněji, než v minulém století, kdy se ještě trestalo tělesně. Tělesné tresty byly ve školách ve Spolkové republice Německo zrušeny teprve v roce 1973 a právo na nenásilnou výchovu v rodině bylo zakotveno v zákoně dokonce až v roce 2000. To znamená, že je stále mnoho učitelů, kteří byli „vychováni“ ještě s tělesnými tresty. Existuje pouze nemnoho škol, ve kterých nejsou na každodenním pořádku tresty, práce za trest, prospěšné práce a disciplinární konsekvence. A není pak náhodou známkování také účinně používáno jako trest a odměna? Poslušnost je brána jako základní pilíř školy. Na jmenovce tohoto pilíře je vepsán hluboký strach, který říká: „Jsem bezmocný!“ A „program“, který se stal velmi účelným, zní: „Musíš dělat, co ti nařizuje autorita (učitel, doktor, ministr). Nemáš právo o sobě rozhodovat sám.“ Opravdu MUSÍME být poslušní, abychom se mohli rozvíjet?

 

3. pilíř: přizpůsobení

 

Třetí významný vliv vznikl během industrializace. Když byly založeny první továrny, vznikla velká potřeba po pracovnících, kteří se umějí přizpůsobit nepřirozeným životním podmínkám. Pracovníci byli snadno nahrazeni jinými pracovníky. Kdo se přizpůsobil, dostal práci a mohl přežít. Kdo se nepřizpůsobil, byl vystaven riziku strádání v chudobě. To vytvořilo velký strach: „Já jsem osamělý. Na mně nezáleží!“ „Program“ byl vytvořen podle principu: „Jsi úplně stejný jako ostatní lidé. Nejlepší bude, když budeš dělat, cítit a myslet to samé jako ostatní a stejně tak budeš i žít. Přizpůsob se normě!“ Dá se snadno přesvědčit, že celý náš školní systém je vytvořen dle norem. A tyto normy jsou v úzkém vztahu s hospodářstvím. Nejprve platily normy pouze regionálně, později byly zavedeny normy spolkové a v dnešní době se školy přizpůsobují normám evropským. Pokud žák (nebo škola) vybočuje z normy, je okamžitě porovnáván s ostatními, velká péče je věnována tomu, jak se dostat znovu do normy. Že je každé dítě jedinečné, stojí sice v každé pedagogické příručce – v praxi je však často považováno za obtížné, pokud se dítě neučí dle norem nebo se nechová „normálně“. Mnoho pedagogů však přiznává, že již více než polovina všech dětí se nechová normálně. To dobře ilustruje skutečnost, že tento způsob myšlení dosáhl již svého konce, neboť dosud to byla pořád větší část, která byla považována za normální. MUSÍME se tedy přizpůsobit, abychom přežili?

 

Přichází nová dimenze

 

Období industrializace již skončilo a s ním i související staré paradigma. Mnoho principů, které ještě před nedávnem platily za nevyvratitelné, je nyní zpochybňováno. Výchozí předpoklad, například ten, že ekonomický růst vede k blahobytu, nemůže již nadále obstát. Důsledky na životním prostředí, nerovnoměrné rozdělení bohatství na Zemi, finanční krize a globální oteplování tento trend potvrzují. I další vžitý princip, a sice, že zásadní společenské změny přicházejí vždy „shora“ od lidí, kteří jsou u moci, se otřásl během arabského jara. V Egyptě to byla neorganizovaná mladá generace, která svrhla režim. Jak k tomu mohlo dojít? Byli spolu v kontaktu! Používali digitální média, mobilní telefony a internet. Právem je nová doba nazývána dobou digitální. Mladá generace, tedy lidé narození zhruba po roce 1985, u které se počítač již stal běžnou součástí domovů, se již plně nachází v tomto novém věku. Novými pojmy se staly schopnosti networkingu, multitasking a globální komunikace. Internet je nehierarchická „chaotická“ (tzn. předem nenaplánovatelná) struktura utvořená mnoha jednotlivými částmi, která umožňuje ve stejný čas a na velké vzdálenosti výměnu dat a možnost propojení. Starší generace, která je (pořád ještě) hlavní aktivní silou ve společnosti, žije částečně ještě podle starého paradigmatu a má snahu o pochopení mladší generace. Zároveň však jsou nové možnosti, předpoklady a schopnosti již připraveny a potřebují jen správně uchopit. Podle starého paradigmatu odevzdávají lidé svou energii církvi, státu a konzumu. Dle nového paradigmatu je však výchozí předpoklad jasný: Každý člověk si tvoří vlastní realitu.

 

Překonání starého

 

 Podle nového paradigmatu nemusíme čekat, než stát inovuje naši školu. Takový vývoj totiž většinou nepředchází příčině, ale přichází až dlouho po ní. Pořád víc a víc dětí reaguje alergicky, pokud je s nimi jednáno dle starého paradigmatu. A je to tak i dobře, neboť tak alespoň poznáme, že je něco špatně! Možná si to uvědomujeme sami, ale pak jsou momenty, ve kterých jako učitelé či rodiče jsme sami zahnáni do úzkých na základě nezvyklého jednání dítěte nebo třídy a najednou slyšíme sami sebe říkat věty nebo dělat věci, o kterých bychom přísahali, že je nikdy říct či dělat nemůžeme. Je to proto, že jsme sami trpěli pod vlastními rodiči nebo učiteli. Věty jako například:

„Jestli budeš takhle pokračovat, nic z tebe nebude! S pětkou na vysvědčení toho moc nezmůžeš! Pokud tě teď nepotrestám, bude to jen horší – myslím to s tebou přece dobře! Ty vůbec nevíš, co je pro tebe dobré! Prostě dělej, co říkám! Proč? Protože to říkám! Takhle si nemůžeš najít žádnou práci, co si o tom myslíš? V práci si také nemůžeš dělat, co chceš! Bez dokončení školy na to můžeš zapomenout! Bez disciplíny nikam nedojdeš! Já vím, že teď je to pro tebe nepříjemné, ale později mi ještě poděkuješ! Podívej se na ostatní, ti to přece všichni dělají! A bez odmlouvání! Jsi hluboko pod třídním průměrem! Nejdřív práce, potom zábava! Tady máš zpátky svoji práci, máš v ní 12 chyb!“

A tak dále.

Učitelé, kteří se učí

 

Když takto mluvíme, znamená to, že jsme se sami ocitli ve strachu. Že jsme se na okamžik cítili bezmocně, osaměle, smutně nebo nějak jinak podobně. Když vyjde napovrch strach, přestáváme být pány situace. Teprve opět v situaci, kdy dokážeme naslouchat svým pocitům a nepotlačovat je vnějšími reakcemi, které jsou již přežitkem, můžeme opět nalézt vlastní klid a žákům být plně nápomocní. Toto však vyžaduje úplně jinou představu o roli učitele a trénink jiných dovedností, než byly dosud ve školách a vzdělávání učitelů pěstovány.

 

Co žáci potřebují, jsou učitelé, kteří trénují zacházení s vlastními pocity. Kteří navštěvují konference, u kterých toto zacházení s vlastními pocity je samozřejmou součástí. Kteří jsou vzděláni v komunikaci – se sebou samými i s ostatními. Učitele, kteří kultivují vlastní intuici. Učitele, kteří dovedou meditovat v rámci denního rytmu. To mimo jiné přináší, že jsou také schopni nechat odpočinout vlastní myšlení a nepotřebují hodnotit, např. když s plnou pozorností naslouchají dítěti. Učitele, kteří slovíčko „muset“ zkušebně vyškrtli ze svého slovníku.

Nové paradigma

 

Podle nového paradigmatu má klid a bezpečí ve škole své místo a skrz ně přichází rozvoj a učení. V klidu a bezpečí vznikají nové základní postoje, které staré strachy, jako být zbytečný, bezmocný a osamělý, nahrazují:

 

Jsem hodnotný tím, že existuji. Předtím než něco dělám, během toho, co něco dělám, i poté. Nezávisle na výsledku.

 

Já vytvářím svůj život. Jsem pánem vlastní reality.

 

Jsem autonomní. Ve své autonomii jsem spojen se všemi lidmi. To je moje odpovědnost.

 

Staré ctnosti jako snaživost, poslušnost a přizpůsobivost jsou nahrazeny novými cnostmi: vnímáním vlastní sebehodnoty, důvěrou v to, že mohu ovlivnit svůj život, dále schopností jej ovlivnit, a samozřejmě autonomie.

 

Tedy, řekni teď sám, ta velká písmena nad branou školy, nezačínají se již notně rozpadat? A pod nimi lze již vidět slova nová:

 

ZDE SE SETKÁVÁME!

 

       

 

Přeložili: Šárka Hauznerová a Robert Plocek