Centrace                                                           Thomas Pedroli

Dva kolegové se setkají, aby probrali problematickou situaci, která vznikla na jejich oddělení. Během toho, co E mluví o různých jiných věcech, donese dvě kávy, zavtipkuje, srovná židle a zeptá se na osobní názor M, narůstá v M neklid, dívá se na hodinky a zkouší se neustále dostat k tématu, kvůli kterému se vlastně sešli. Když už konečně začnou, jsou již oba dost rozladěni. E se cítí jako v sevření a pod tlakem. M se ve svém úsilí necítí brán vážně a zkouší pochopit, co všechny projevy od E mají společného s daným tématem. E si nedokáže představit, začít mluvit o problému bez toho, aniž by předtím nenavázal kontakt a nepostaral se o atmosféru. E formuje svoje myšlenky teprve, když mluví (za pochodu). Naproti tomu M nedokáže pochopit, jak E může celou tu dobu mluvit o něčem bez obsahu. M se již nad tématem dopředu zamýšlel a může tak může bezprostředně začít.

 

E a M mají totiž rozdílnou centraci a díky tomu I rozdílné potřeby ve vztahu ke komunikaci. E je emocionálně centrovaný a M mentálně. Co ale znamená centrace? Člověk má tělesné, emocionální a mentální aspekty. Centrace popisuje, jak a v jakém pořadí jsou informace vnímány, zpracovávány a přetvářeny. To může být velmi rozdílné. Záleží na tom, zda na prvním místě tohoto procesu stojí emocionální, mentální nebo fyzické části. Emocionálně centrovaní lidé vnímají mnoho skrz svoje pocity a skrz jejich emocionální interakce s ostatními lidmi. Mentální nebo praktické zpracování se dostává na řadu teprve potom. Mentálně centrovaní lidé vnímají nejdříve skrze myšlenky, logiku a strukturu. Mají sklon k tomu, zpracovávat emocionální vjemy spíše sami a “interně”. Jejich jednání má strukturu, logiku a je často důkladně promyšlené. Fyzicky centrovaní lidé se nejdříve zaměřují na fakta a dané skutečnosti. Shromažďují všechny informace, které potřebují, přihlížejí k minulosti I budoucnosti a k výsledku se dostávají spíše pomalu. Ten je pak ale dlouhodobý, udržitelný a využitelný v praxi.

Jestliže tedy existují tři složky, které mohou být seřazeny v libovolném pořadí, je teoreticky devět různých možností. Nicméně v praxi bylo nalezeno pouze pět z nich, které se pravidelně vyskytují v našem západním světě: jedna mentální, dvě emocionální a dvě fyzické centrace. Mentálně-fyzická (5%), emocionálně-mentální (25%), emocionálně-fyzická (55%), fyzicky-mentální (10%) a fyzicky-emocionální (5%). Je nápadné, že v naší společnosti převládá z 80% emocionální centrace. Což má za následek, že emocionální centrace nám často udává „tón“, přičemž mentální a fyzické centrace bývají pokládány za „menšiny“ a často zažívány jako něco „disonantního“.

 

Všechny centrace mají jak svoje přednosti, tak I svoje jednostrannosti. Ve vzájemném působení vznikají synergetické možnosti, avšak pouze tehdy, pokud každý ze zúčastněných akceptuje, že lidé s jinými centracemi fungují jinak než oni sami. K tomu je potřeba určitá překladatelská práce, resp. schopnost rozumět “řeči” ostatních a v základech v ní být schopen mluvit. To je možné se naučit. Tato schopnost neskutečně zvyšuje týmové dovednosti a zabraňuje zprvu vzniku řady konfliktních situací. V tom smyslu je důležité nejdříve poznat svoji vlastní centraci a naučit se porozumět, jak bývají ukládány naše vlastní potřeby. Poté je možné naučit se porozumět ostatním centracím a v návaznosti na to zjistit, jak může člověk v určitých situacích nejlépe komunikovat.

 

Ve výše zmíněné situaci by např. dopomohlo k uvolnění, kdyby E řekl, že bude chvíli jen tak nejasně hovořit, než si zformuje myšlenky. M se pak nemusí celou dobu snažit najít něco, co stejně není k nalezení: tedy logika. Pokud M tuší, že E je emocionálně centrovaný, může se pokusit říci něco osobního, díky čemuž se ukáže jako člověk, potom teprve přejdou k tématu. A už je propojení na světě.

 

 

 

Přeložili: Markéta Nova