Když pláče tvoje vnitřní dítě

A pak tu jsou znenadání momenty, kdy tě to přemůže.

Většinou k tomu nejsou žádné zvláštní důvody, ale ty jsi zoufalý z prudkosti tvých pocitů.

 

 

Nemůžeš se z toho dostat ven.

Pociťuješ vinu, stud, osamělost a především pocit neschopnosti nějak jednat.

 


To malé dítě, kterým jsi jednou byl/a, se ozývá. Je tam stále – dlouho sis ho nevšímal/a. Nyní prosí o pozornost. Tak dlouho plakalo – ale ty sis toho nevšiml/a. Teď to vidíš. Je to malé dítě, nechráněné a žádající o pomoc.

Často potřebovalo uklidnění a útěchu a vymáhalo je od ostatních lidí – mělo to přijít z venku.

 

 

I když to tito lidé chtěli dát ze srdce, nikdy nemohli skutečně utišit tento hlad po teplu a blízkosti.

 

 

Konflikty byly předprogramovány.

Schopnost, být spokojený, jsi již měl/a, někde hluboko uvnitř – jen byla zasypána. Když jsi dospělý/á, není žádné maminky a táty, kteří by tě mohli upokojit.

 

 


Možná jsi hledal/a útěchu u tvého partnera a tvých kamarádů. Nyní tuto roli převezmeš sám. Ty to zvládneš.

Obejmi toto ustrašené dítě a řekni:

Ty pláčeš? Skvělé, konečně, jen se pěkně vyplač! Ty jsi v pořádku, takové jaké jsi. Nemusíš být lepší, abys něčemu vyhovovalo. Ty mě nemusíš nic dokazovat. Miluji tě, takové jaké jsi.

Jsem tady vždy, když mě budeš potřebovat.

 

Emoce odtékají. Cítíš se klidněji. Znovu vycházíš ze svého úkrytu a cítíš se odlehčeně, jasněji a silný/á udělat další krok. Napadá tě, co můžeš udělat – tvůrčí myšlenka.

Jednoduchá, trefná, ihned použitelná!