V roce 2015 a 2016 vedla Iris Johansson semináře o „Čtvrté komunikační dimenzi“. Irisiny postřehy jsou často velmi výstižné a vnáší do mnoha aktuálních témat  zcela nový úhel pohledu.

 

Setkání byla nahrávána a já jsem část z nich přepsal zde.

 

Přeji Vám příjemné čtení! Thomas Pedroli

 

Chtěli byste raději číst offline? Zde si můžete text stáhnout. 

 

Download
Díl první
Čtvrtá dimenze
Rozhovory s Iris - 1.pdf
Adobe Acrobat Dokument 523.6 KB

Další díly připravujeme k tématům: vědění, přizpůsobení, bezpečí, společenství a stav světa. Chceš si přečíst i další díly „Rozhovorů s Iris“?

 

Napište mi e-mail s předmětem „Iris CZ“ a automaticky dostanete zprávu, jakmile zveřejním další díl.  

 


Díl  první                 Čtvrtá dimenze

V poslední době jsi často hovořila o tom, že dnes žijeme ve čtvrté komunikační dimenzi. Mohla bys k tomu říci něco víc? Jak to vypadalo například v první komunikační dimenzi?

 

První komunikační dimenze se odehrává při setkání mezi dvěma lidmi, při společném pobývání. Ve Švédsku existovala tato komunikační dimenze zhruba do roku 1850. Lidé žili lokálně na jednom místě a k lidem, které znali, mohli dojít pěšky za jeden den. Lidé si žili svým vlastním tempem a od rána, kdy vstali, až do večera, kdy ulehli do postele, se věnovali vlastním činnostem. Protože v této době neexistovalo pohodlí v podobě ústředního topení, začalo se hned od rána topit bez nějakého velkého rozmýšlení. Člověk si nemohl jen tak koupit chleba, tak si ho sám upekl. Zhruba devadesát procent času člověk strávil zajišťováním toho nejnutnějšího. Vědění tedy nebylo slovní, nýbrž spočívalo na tom, že člověk něco uměl. Čím hlubší bylo toto umění a vědění, jak přežít, tím hlouběji byl člověk propojen s vlastní vnitřní spokojeností.

 

To platí obecně v životě i dnes. Děti jednoduše následovaly rytmus rodičů a byly při všem, co dospělí dělají. A skrz toto „bytí při tom“ se vše naučily. Lidé mluvili méně ve větách a lingvistických konstrukcích, používali někdy pouze jednotlivá slova k nastínění směru. Byli přítomní tady a teď. Mysleli sice na to nebo ono, ale nezaobírali se tím tolik. Byli více přítomní zde, v životě. Setrvávali ve vnitřní spokojenosti a pocitu zabezpečení během toho, co dělali všechno možné, i přesto, že si paralelně dělali starosti s tím, zda jim vůbec vystačí jídlo. Věděli, že v principu umí vše, co potřebují. Novinky se člověk dozvěděl na náměstí před kostelem od kazatele, který se právě vrátil z cest ze světa. Bylo o mnoho méně konfliktů než dnes, protože lidé sdíleli stejné životy, kulturu a jazyk. To však neznamená, že by nebyla nespokojenost nebo urážky, ty byly odjakživa!

 

Nemateriální a materiální bylo daleko více prožíváno jako jedno. Lidé měli útěchu v Bohu. Ti vnímavější přenechali Bohu veškeré odsuzování a trestání, domnívali se, že lidé na to nemají právo. Mnoho jiných si však již tehdy hrálo na Boha, posuzovali, odsuzovali a trestali.

 

Je pravda, že druhá komunikační dimenze doprovázela období, kdy se rozšiřovaly dovednosti čtení
a psaní?

 

Pomalu to přecházelo do druhé komunikační dimenze; ta první však nadále existovala. Zde došlo k rozvoji společnosti, který já nazývám sekundární. Ze strany státu bylo potřeba, aby všechny děti začaly chodit do školy, aby se všechny učily to stejné. Povinná školní docházka byla ve Švédsku zavedena v roce 1842, vlastně to trvalo až do roku 1910, než byla zavedena úplně všude. Mnoho rodičů však vůbec nechtělo, aby jejich děti šly do školy, protože se jim tam v hlavě zabydlí mnoho nesmyslů a začnou myslet jinak. Povinná školní docházka byla zavedena, aby donutila rodiče posílat děti do školy.  Když se podíváš na dnešní situaci, tak je to zcela jinak! Dnes je vyvíjen tlak na žáky a rodiče jsou zcela zklamáni, když své děti nemohou přimět k chození do školy. V první dimenzi byli lidé velmi zaměstnáni Bohem a vírou. Ale ti, kteří zemi vedli, chtěli oddělit profánní od náboženského. Proto se měly děti naučit profánní vědění ve škole odděleně od náboženského vědění.

 

Ve druhé dimenzi se lidé naučili číst a psát. Na tomto základě se vyvinulo zcela jiné myšlení, zcela jiné nazírání světa, nazývám to sekundárním myšlením. Více vnějškové. Rozšířením a zlepšením tisku bylo docíleno toho, že se k lidem denně dostávaly novinky z celé země a několikrát týdně i novinky lokální. Elektřina byla používána k osvětlení. Přišlo rádio. Na začátku tomu nebylo tak, že někdo v rádiu hovořil, nýbrž bylo předčítáno. Zprávy, počasí, knihy. Klasická hudba byla nahrávána a vysílána rozhlasem, bylo to nepředstavitelně fascinující. Na počátku byla elektřina tak slabá, že se musely vypínat všechny lampy, aby bylo z rádia vůbec něco slyšet. Seděli jsme potmě a s úctou naslouchali, co v rádiu hlásí. Toto „módní” vědění člověk neintegroval za každou cenu do každodenního života, zůstalo jaksi vně. Bylo prostě jen zajímavé poslouchat, co se v dalekých končinách děje. První dimenzi to však ovlivnilo nejprve jen málo. To se stalo teprve až za několik generací, neboť člověk byl stále ještě spojen s životem v první generaci. Pro to, co představuje informace zvenčí, jsme si museli nejprve vypěstovat porozumění.

Všechny dimenze existovaly vždy ve společnosti současně. Osobnosti jako Koperník či Archimedes dokázali pochopit něco nového. A když toto pochopení zvládl jednotlivec, mohlo by to platit i pro ostatní. Všechno, co lidé mohou vymyslet nebo objevit je již ve vesmíru obsaženo. Je to tu přítomno, i když nic hmatatelného přítomné není.

 

Většina dnešních dospělých, narozená před rokem 1990, žije ve třetí komunikační dimenzi. Co to znamená?

 

Mějme na paměti, že ostatní dimenze dále existují a k nim přibývají nové. V první dimenzi máme náš domov v naší vesnici, ve druhé dimenzi jsme si vědomi toho, že žijeme v určitém státě. Ve třetí komunikační dimenzi se stáváme občany světa. Nastupující technologií je televizní vysílání. Díky němu můžeme uchopit obrazy z celého světa a prohlížet si je v našem obývacím pokoji. Tím získáme přehled o různých geografických končinách, divoké přírodě, různých městech a tak dále. I o oblastech, které pro nás předtím na mapě představovaly jen bílá místa, jako například Afrika, si můžeme nyní také udělat obrázek. K tomu se přidala možnost cestovat daleko dál, nejprve v rámci hranic státu, později také do jiných částí světa. Celnice na hranicích zmizely a rozšířily se dopravní prostředky, kterými se člověk mohl pohybovat daleko dál: auto, loď, letadlo. Toto, ve srovnání s první a druhou dimenzí, velmi změnilo naše myšlení a naši řeč. Mohli jsme si koupit luxus, čas a pohodlí. S lidmi se v důsledku toho stalo něco pozoruhodného.

 

Když využíváme devadesát procent času k tomu zajistit to nejnutnější, nejsme zároveň zaměstnáni různými jinými myšlenkami, posuzováním, odsuzováním, trestáním, nemáme žádné psychické problémy.  Ale pokud potřebujeme jen dvě až tři hodiny na obstarání toho nejnutnějšího, a těchto pár hodin bychom si ještě k tomu mohli koupit, pak potřebujeme určité množství času, které vynaložíme na to, abychom si zajistili peníze, za které si toto pohodlí koupíme. Tím se určitým způsobem přizpůsobíme a cítíme se po jisté době vyčerpaní a nespokojení. Máme dojem, že nedostáváme  patřičnou odměnu za naše úsilí. Máme nekonečně mnoho času, který nazýváme volný čas, a ve kterém můžeme rozhodovat o tom, co chceme. To pak nazýváme „štěstí”. Za tím se však skrývá mnoho chybných myšlenkových přístupů, které jsou tak rozšířené, že pomocí nich přemýšlí většina lidí, tím se však stávají celospolečenským omylem.

 

Zkoušíme pak problém vyřešit tak, že si zajistíme vnější zajištění, protože věříme, že to je štěstí. Pořizujeme si stále více věcí, domy, auta, lodě, chaty. Stávají se z nás dobří konzumenti. Zvyšujeme růst. Ekonomizujeme bytí. Děje se to, že se pak musíme starat o více a více věcí, na které musíme pořád myslet a o které musíme pečovat. Vidíme, že nás to omezuje. Současně dostáváme zprávy o bídě ve světe a to nám vadí, vytrhává nás to z naší vnitřní spokojenosti, pokud zcela vědomě neporozumíme tomu, že s tím nemůžeme nic dělat. Zajistili jsme si zabezpečení prostřednictvím vnějších věcí a mysleli jsme si, že s více věcmi toto zabezpečení roste. Tím jsme však napálili sami sebe.

 

Existuje ještě jedna myšlenka, kterou jsme sami sebe balamutili: “Vědění nikdy nenosíme v hlavě zbytečně!” To jsme však vedle. Vědění, které používáme, opravdu nikdy nepřijde nazmar. Ale všechno to vědění, které nepoužíváme, se neustále dožaduje pozornosti a chce být užíváno. Takové vědění je velmi těžké nosit stále při sobě.  Dobrou věcí ve třetí dimenzi je, že se vede méně válek než dříve. Vlastně jsme teprve ve třetí dimenzi zjistili, kolik válek se již vedlo. Třetí dimenze změnila celou civilizaci daleko více než obě předchozí dimenze. Jak myslíme, jak vidíme sami sebe a jak nahlížíme na svět.

 

Skoro to vypadá, jako by při přechodu z druhé do třetí dimenze bylo ve hře spoustu manipulace!

 

Ano, tak to bylo! Byl za tím určitý záměr. Člověk měl být novými informacemi osvícen. Neboť v první dimenzi měli lidé spokojenost v sobě, bez ohledu na to, jak se měli. Kvůli tomu nebyli vhodnými osobami pro to stát se konzumenty. V ekonomice růstu jsou potřební lidé, kteří konzumují. A proto byli manipulováni a člověk viděl, jak sekundární překrývá primární. Celá myšlenka růstu je na tom založena a sestává z toho, že se celou dobu předkládají lidem obrazy toho, co by vše mohli mít, po čemž oni pak touží, ale s čímž se následně nespokojí. Pak se to tedy vyrobí a má být koupeno. Při přechodu mezi první a druhou dimenzí šlo daleko více o to nakrmit všechny lidi v době, kdy se počet obyvatel tak bouřlivě zvyšoval. To by postaru nešlo. Když to již došlo tak daleko, že všichni měli co jíst a měli střechu nad hlavou a tak dále, bylo by bývalo možné přestat s růstem a přejít na zvykové hospodářství. Ale tady vznikla touha po ještě větším luxusu a s ní teprve začíná první opravdová manipulace. Tady se ukazuje taktéž neúplnost života. Věci, které jsme na začátku shledávali konstruktivními,  byly v průběhu času destruktivně využity.

 

Kdo vlastně tehdy manipuloval?

 

Byli to představitelé státu, církve a vědy. Když utváříme novou dimenzi, abychom porozuměli světu, jsme jí buď okouzleni a vrháme se do ní, anebo dostaneme naopak veliký strach a snažíme se ji vytěsnit. V obou případech jsme otevření manipulaci. A vždy, když je tu někdo, kdo vidí, že lidé jsou ve stavu, kdy mohou být manipulovatelní, vznikne velké pokušení mít z toho vlastní užitek. Je to též jedna z forem psychologické hry. Vychází vždy z jednotlivců. Vždy je zde možnost z něčeho vytřískat peníze. Příklad: Organizace sesbírá velké množství ošacení, aby je poslala do nějaké chudé země, aby tam nezmrzli. Též se postará o jejich přerozdělení. Rozdělili ošacení podle jejich hodnoty a prodávali. Tím byl vytvořen určitý status. Některé kousky byly hodnotnější a byly prodány dráž. Tím bylo vytvořeno napětí, lidé by si chtěli pořídit ty drahé věci a dělali vše pro to, aby peníze našetřili, i když kvůli tomu museli hladovět. To co vlastně bylo dobře míněno, se stalo problémem růstu. Tato příležitost k manipulaci se vytvoří, jakmile vznikne trh. V dobrém i ve špatném.

Pomalu začínám výt zvědavý, jak popíšeš čtvrtou dimenzi! Jak vypadá tato nová komunikační dimenze, ve které žije nová generace?

 

Čtvrtá dimenze. Je potřeba mít stále na paměti, že předchozí dimenze stále existují a k nim přibývá něco nového, co naše myšlení velmi mění. Dostávám se tímto na tenký led, protože svým rokem narození  jsem čtvrté dimenzi velmi vzdálená. Ať mě neváhají mladí lidé opravit!

 

To, co nyní ve čtvrté dimenzi přichází, je opravdová komunikace. Součástí tohoto je i fakt, že existuje jeden jazyk, který stále více a více zahrnuje celý svět, a tím je angličtina.  To vede k tomu, že se lidé na celé zeměkouli učí anglicky, více a více prostřednictvím počítače. Čím dříve jsou děti vtaženi do světa počítačů, tím dříve si osvojí způsob myšlení a komunikace čtvrté dimenze. Vlastní kultura a jiné kultury jsou interpretovány zcela jiným způsobem. Ve čtvrté dimenzi je člověk čím dál více globální, mizí hranice. Na této úrovni často vyrůstá zeď mezi myšlením ve třetí a myšlením ve čtvrté dimenzi.

 

Jsou hry Pära Ahlboma typické pro čtvrtou dimenzi?

 

Rozvoj smyslů má větší význam než dřív. Ve čtvrté dimenzi rozumíme daleko lépe než dříve tomu, že bohatství se nachází uvnitř nás. Že to souvisí s tím, jak myslíme, co děláme, co umíme, co uvnitř sebe nosíme, je jedno, kam cestujeme, nikdo nám to totiž nemůže vzít.  V tom Pär se svým talentem předčil dobu. Porozuměl tomu, že komunikace souvisí s rozvojem smyslů.

 

Ve čtvrté dimenzi existuje zcela nová možnost rozvíjet jeho koncept. Kromě toho nejsou ti, kteří se ve čtvrté dimenzi narodili, uzpůsobeni k tomu věřit, že bohatství je spojeno s hodnotou peněz. Daleko více se zajímají o rozvoj svých schopností, něco málo z nich prodat tak, aby se mohli zaopatřit, a jinak žít život kvalitně. Lidé z třetí dimenze si kvůli tomu dělají starosti, protože to ohrožuje ekonomiku růstu. Zřídka si myslívají, že ekonomika by mohla fungovat jinak. Ale to může! Je těžké naučit staré psy novým kouskům! Je mnohem lehčí mluvit o možnostech změny s mladými lidmi než s lidmi přes 30.

 

Není to zkrátka normální konflikt generací?

 

To samozřejmě také. Ale jde i o něco víc. Společnost třetí dimenze je založena na tom, že si na svůj chléb lidé vydělávají v potu tváře a produkují přebytek, ze kterého může žít celá země. To je nyní ve čtvrté dimenzi stále na ústupu. Lidé se více zajímají o propojování na lokální úrovni se sebou samými a ostatními, aby tím měli vytvořenou základnu, ze které by se mohli dále rozvíjet. Proto jsou děti ve škole tak hodně stresovány, protože jsou nuceny do něčeho, co s nimi vůbec nesouzní. K tomu zkouší dosáhnout toho, co je od nich očekáváno. Proto se školní výsledky tak prudce zhoršují.  Vlastně se jen zhoršují výsledky třetí dimenze. Jejich vlastní životy mezi sebou nejsou horší, ale zhoršují se v tom, co třetí dimenze na nich vymáhá.

 

Ti, kteří jsou narozeni po roce 1987/1990, mají zcela jiné vidění a utváření obrazů světa než lidé před nimi. Jejich obrazy mají větší možnost pohybu. Tento nový způsob vidění oproti tomu starému si můžeme představit tak, jako když někdo fotografuje, aby měl obrazovou vzpomínku, zatímco jiný fotografuje, aby zachytil a vyjádřil  náladu a pocity. V první dimenzi bylo společné bytí  a sdílení v životě základem uchopování skutečnosti. Dnes existuje Instagram, kde jsou stále produkovány a prezentovány obrázky, které něco zprostředkují, které mohou být vytvořeny kdekoliv na světě a kdekoliv také shlédnuty a mohou zprostředkovat pocity.  Tímto způsobem můžeš vidět, jak na tom lidé jsou, jaké pocity chtějí vyjádřit. To je již něco ze 6. dimenze, kde se vyjadřujeme bez jazyka. Tam se to opět napojuje na první dimenzi, ve které měl člověk svůj pocit domova - jenže nyní má pocit domova na globální úrovni.

 

Ve čtvrté dimenzi můžeme na velké změny, které naši celou civilizaci provázejí, nahlížet z pohledu globální i lokální perspektivy. A především se můžeme osvobodit ze systému strachu, ve kterém vězíme, a namísto toho můžeme pozorovat fenomény, ve kterých se právě nacházíme.

 

To, co můžeš sledovat na dětech, které jsou narozeny v devadesátých letech a později, je, že jsou propojeni na lokální úrovni a přitom žijí v globálním světě. I když nejsou propojeni  na lokální úrovni, hledají celou dobu nějaké takové propojení, aby mohli být v této globální úrovni bez toho, aby ztratili vědomí sebe samotných. Rozdíl mezi čtvrtou a třetí dimenzí spočívá v tom, že se člověk ve třetí dimenzi přizpůsobí veřejnosti namísto orientace na lokální perspektivu. To je velký rozdíl, protože děti čtvrté dimenze se nezajímají o přizpůsobení se nějakému společenskému systému - nedává jim to smysl. Ve škole, která je ještě z větší části organizovaná podle principů třetí dimenze, to vede ke střetu s dětmi, které jsou orientovány úplně jinak. Tady zatím ještě nejsou ani střípky porozumění. 

 

 

 

Přeložili: Šárka Hauznerová a Robert Plocek

 

_________________________________________________________________________

 

 

 

Napadly vás během čtení otázky? Těším se na sdílení!