V roce 2015 a 2016 vedla Iris Johansson semináře o „Čtvrté komunikační dimenzi“. Irisiny postřehy jsou často velmi výstižné a vnáší do mnoha aktuálních témat  zcela nový úhel pohledu.

Setkání byla nahrávána a já jsem část z nich přepsal zde.

 

Přeji Vám příjemné čtení! Thomas Pedroli

Chtěli byste raději číst offline? Zde si můžete text stáhnout.

Download
Zasvěcenost & přizpůsobení
2016.11.14 Rozhovory s Iris - 2.pdf
Adobe Acrobat Dokument 643.1 KB

Další díly připravujeme k tématům: vědění, přizpůsobení, bezpečí, společenství a stav světa. Chceš si přečíst i další díly „Rozhovorů s Iris“?
Napište mi e-mail s předmětem „Iris CZ“ a automaticky dostanete zprávu, jakmile zveřejním další díl.


Díl druhý                          Zasvěcenost & přizpůsobení

Co podle tebe znamená zasvěcenost?

 

Zasvěcenost je všechno to, co umíš ve vztahu k tomu, co člověk v životě nezbytně potřebuje. Důležité je, jak jsi byl veden svou matkou, otcem, babičkou a tak dále. V důsledku se jedná o to, že umíte přežít, protože víte, jak máte jednat. Dítě má vždy v sobě zakódovány strategie přežití, které právě v životě uplatňuje. Může přiměřeně svému věku vědět: „Mohu si tuhle a támhle opatřit jídlo, mohu se obléknout, mohu si vlézt sem do rohu a usnout.” Když umíš zacházet s tímto zabezpečením sebe samotného, pak můžeš tuto jistotu pro sebe pěstovat po celý život. Víš-li: „Když jsem v lese, dokážu si tímto nebo onakým způsobem zajistit jídlo”, pak můžeš  žít v jistotě úplně jiným způsobem, než když toto vědění nemáš.  Přemýšlíš jiným způsobem! Pak jsi autonomní, nikoliv přizpůsobivý! Pak nehledáš odpovědi u ostatních, hledáš je v sobě samotném, vycházejíc z toho, kde se právě nacházíš. To jediné, co u ostatních hledáš, jsou alternativy k tomu, co jsi sám zjistil. To je vzájemnost. Tu je možné rozvíjet v bezpečí domova, ale i doma tam, kde bezpečí nepřevládá. Souvisí to s tím, kolik toho víš o sobě samém a svém životě. To primární je celou dobu zde, umění spočívá v tom to přijmout, neupnout se jen na to sekundární a primární nepoložit na oltář sekundárního. 

 

Člověk může mít dojem, že v mnoha rodinách (například matka samoživitelka s pěti dětmi v malém městském bytě v dnešní intelektuální době) vůbec nejsou podmínky pro nabytí tohoto důvěrného zasvěcení, protože existuje velmi málo příležitostí přijít do kontaktu se skutečným konáním. Jak může i přesto vznikat?

 

Když je to matka samoživitelka s pěti dětmi, tak ty přicházejí do kontaktu samy se sebou, takže nejsou v první zóně ohrožení. Ty bývají často obeznámeni s tím, co je nutné, aby život fungoval. Získají do určité míry vyvinuté sebevědomí. Jedináček s matkou samoživitelkou to má v tomto ohledu mnohem horší, nedostane totiž skoro žádnou šanci toto zasvěcení získat. Stejně se to má s jedináčkem se dvěma rodiči, kteří oba budují kariéru. Nemá také možnost rozvíjet cokoliv jiného než přizpůsobení.  A také děti příliš starostlivých a hýčkajících rodičů, kteří se neustále zabývají tím, jak ochránit děti od všeho možného a zachránit je před čímkoliv, ty získávají málo zkušeností. Když děti ochraňujeme před tím, vyzkoušet si nedokonalost světa, do nějž se narodili, a jsme natolik obratní, že děti nikdy neprožijí nic špatného, pak to pro děti není dobré. Je to jednodušší a pohodlnější pro rodiče, protože děti jim potom nedělají žádné potíže. Celé je to založeno na omylu, který zastává většina lidí ve třetí dimenzi: Člověk by měl být s věcmi „hotov”, a to co nejrychleji, jak jen je to možné. Vše má být rychle, efektivně, racionálně a pohodlně vyřešeno, aby měl člověk poté volno. To je jedna velká myšlenková chyba!

 

Jak mohou děti čtvrté dimenze tuto zasvěcenost znovu získat?

 

To, co nazývám primárním, je to, co je přítomné, když nic jiného hmatatelného přítomné není. O tom nepotřebujete nic zvláštního vědět, protože to tu prostě je. Když jsi přítomný tady a teď v životě, který žiješ, pak máš vnitřní jistotu v sobě, kterou jsi okusil prvních 14 dní svého bytí. Až budeš starší, budeš stále více sám přebírat funkce, které vykonávali tví rodiče.  Například, že máš střechu nad hlavou, oblečení a jídlo a tak dále.  Dítě se učí tím, že nasává, jak věci okolo fungují. To není pedagogické vědění a umění - ty jsou až sekundární. Malé dítě se učí obouvání bot tak, že mu je maminka několikrát obuje a pak to chce dítě umět samo. Když matka krátce vyjde ven, cítí, jaké je počasí, a podle toho vybere oblečení. Tento způsob, jak to dělá, zůstane ve tvém těle jako určitý druh povědomí. To pak vede k tomu, že když povyrosteš a začneš se o sebe starat sám, tvé tělo ví, jaké oblečení si máš obléknout do jakého počasí. To zmenšuje možnosti výběru a je to tak správně. Všechny potraviny, které tvoje matka užívala k vaření, způsob, jakým prostírala stůl, to je něco, co jako dítě nasáváš, ukládáš do míchy a máš k dispozici jako zasvěceností. Když jsi jako dítě nemohl být u toho, jak tví rodiče vařili, zařizovali nezbytné práce v domě nebo organizovali své finance, možná protože to vše dělali v době, kdy jsi byl v posteli a nemohl jsi nasávat, pak to u tebe vypěstovalo určitý druh strachu, pak se ti bude stýskat po něčem, čemu se můžeš přizpůsobit. Ve Švédsku to začalo v šedesátých letech, děti přestaly mít možnost toto vše prožít, protože byly umisťovány do mateřských škol a tam nemohly být seznámeny s těmito základními činnostmi tím samým způsobem jako doma. Pak začaly chodit do školy, zde to také nešlo a tak získaly velmi málo z této zasvěcenosti. A rodiče zpozorovali nesamostatnost, která se u dětí vypěstovala, a cítili se tím velmi stresováni, protože vůbec nemohli dělat všechno to, co si naplánovali. Atmosféra spolubytí, ve které člověk získává z prostého pocitu společného bytí v rodině, se zhroutila. Je to právě tato atmosféra spolubytí, ve které v nás vyrůstá zasvěcenost. Namísto zasvěcenosti má dnes mládež velkou virtuální síť, aby si osvojila jinou cestou něco, čím si vybudovat vnitřní důvěru. Od devadesátých let existuje u mládeže velká poptávka  po vědění. Daleko větší v porovnání s dobou hospodářského růstu po druhé světové válce. Čtvrtá dimenze mění mnoho ve směřování třetí dimenze. Mění se to však velmi ztuha, protože lidé čtvrté dimenze jsou ještě mladí a lidí třetí dimenze je ještě tolik a k tomu jsou ještě tak tvrdohlaví. Inklinují k tomu myslet si, že mají vždy pravdu, i když to tak není. A také si myslí, že by mladí lidé měli uznat, že mají pravdu, bez ohledu na to, zda ji opravdu mají či nikoliv. Lidé třetí dimenze se tedy také mají co učit.

 

Když byl člověk jako dítě málo zasvěcen do tohoto vědění, dá se to později dohnat?

 

Ano, to se dá. Je spousta pěkných způsobů, jak zasvěcenost dohnat. Například letní dětský tábor, který zde každý rok organizujeme.  Zde si děti celý týden hrají. Rodiče dělají to, co je nejvíc baví a pak do toho vtahují své děti. Spočívá to v tom, že dospělí si po celou dobu, když něco dělají, také hrají. To se dělo nezvykle málo od dob industrializace do devadesátých let. Většina dětí, které se tábora účastní, je silně formována hrami a mohou celý život navazovat na to, že si umí v životě hrát. Mnoho z nich přijde poprvé, když je jim sedm, a přichází znovu a znovu, i když jsou dospělí. Pokud jste tu byli po mnoho let, začnete sledovat, že máte silnější důvěru než vaši kamarádi ze třídy. Vždy se najde ten nebo onen ze třídy, který zasvěcenost a s ním spjatou důvěru má. Ale i když je člověk nemá, dá se to vždy dohnat. Když je člověku padesát, existuje již jistá setrvačnost, ale i přesto to jde.

 

Je tato zasvěcenost v dnešní moderní době ještě vůbec důležitá?

 

První dimenze je založena zcela na zasvěcení pomocí zkušenosti. Ve druhé dimenzi je toto vědění stále ještě všude dostupné, je však přehlušeno informacemi, které přicházejí zvenčí prostřednictvím novin a rádia. Ve třetí dimenzi je ztraceno mnoho z této důvěry, kterou má člověk sám v sebe, protože věří svým zkušenostem. To je důsledek celkové změny, kterou prochází společnost. Ve čtvrté dimenzi nestavíme na tomto vědění již vůbec. A z toho důvodu se velmi lehce objevují vnitřní konflikty. Zda se máme přizpůsobit poslušně nebo vzdorovitě.  

 

Co se děje při setkání s uprchlíky, kteří přicházejí nyní do Evropy?

 

V první dimenzi se jedná o obeznámenost s lidmi v nejbližším okolí a s kouskem země, na kterém člověk žije. Lidé, kteří právě nyní přicházejí do Evropy, jsou první dimenzi ještě mnohem blíže než my. Co se dnes často děje, je, že se rozpustí to, co s sebou tito lidé přinášejí, aby se přizpůsobili myšlení třetí dimenze. To se děje namísto toho, abychom se vzájemně obohatili tím, že se vzájemně obeznámí s první dimenzí. Protože mnoho lidí v Evropě cítí malé spojení s věděním první dimenze, cítí se ohroženi, když uprchlíci právě toto přinášejí. A tak vlastně jednají proti tomu, co hledají. Když ale umíš o zasvěcenosti mluvit tak, že se mohou cítit v bezpečí, pak tento rozpor zmizí.

 

Někteří mladší lidé umí ještě navázat na třetí dimenzi jiní ne. Čím to je?

 

Když můžeš žít v sebedůvěře, protože je ti jasné, že tvůj život není ohrožen, když máš tento existenční pocit bezpečí v sobě, pak pro tebe nebude situace, kdy ostatní chtějí, aby ses přizpůsobil, tak ohrožující. Pak zjistíš, že jsi svobodný v tom, buď jednat tak, jak to od tebe chtějí ostatní, anebo opačně a nebo ještě jinak, totiž po svém. Rozdíl spočívá ve tvé důvěře a nedůvěře v sebe samotného.

 

Když nedůvěřuješ sám sobě, dojdeš k omylu, který většina lidí třetí dimenze zastává. Ten spočívá v tom, že si myslíš, že schopnost přizpůsobit se tomu, co si ostatní myslí a chtějí, je to nejvyšší, čeho můžeš dosáhnout. Myšlenková chyba spočívá v tom, že přizpůsobení je vhodné jen tehdy, pokud je můj život ohrožen a patří tedy mezi reakce systému obrany a strachu, a je tedy vhodné jen k jejich řešení. Když při rozhovoru s někým skončíš v pochybnostech o sobě, tak jde o to zastavit se a zeptat se: „Je můj život ohrožen?” Pokud je odpověď ne, můžeš myšlenky na přizpůsobení volně nechat plynout.  Pak si můžeš myslet: „No jo, to vůbec nezní tak hloupě, tak bych to vlastně také formuloval, tak bych to vlastně také rád měl.”  Pak to předěláš podle svého, nepřizpůsobíš se, ale přijdeš náhodou na to samé jako jiní. Pak nejsi pro ani proti tomu, co jiný říká. Jsi s ním za jedno. To znamená být autonomně sám za sebe, ale přitom ve vztahu vzájemnosti. Namísto toho, aby jeden podmínky diktoval a ty se jim přizpůsoboval. Proto jsou také mnozí lidé z třetí dimenze oběťmi diktátu, který ve třetí dimenzi vznikl. Ve čtvrté dimenzi existuje velká potřeba právě o tom diskutovat, aby byl tento omyl uveden na pravou míru.

 

Jak to myslíš? Můžeš uvést příklad?

 

Když například někoho požádáš o něco, co bys mohl udělat sám a myslíš si, že by se to mělo udělat, ale nemáš na to čas, a přitom nejde o život. Pak bys to měl přiznat tím, že řekneš: „Chci, abys to udělal místo mě!” Jinak začneš ostatní manipulovat. Pak říkáš například: „Je nutné, aby bylo umyté nádobí.” Samozřejmě, že by bylo dobré, aby bylo umyté nádobí, pokud chceš potom opět jíst, ale není to existenční otázka! Můžeš přizvat ostatní k mytí nádobí namísto sebe samotného, a oni se pak mohou svobodně rozhodnout bez toho, že by se museli přizpůsobit. Při tom je důležité být od začátku spokojen s tím, že druzí mohou říct jak ano, tak i ne.

 

Jaké jsou významné znaky toho, že jsem zapadl do přizpůsobení?

 

Často se to pozná podle toho, že se člověk snaží být spořádaný anebo že se snaží to dát ostatním najevo. Často se člověk dostane do pozice, kdy si sám pro sebe říká: ”To, co jsem udělal, je nevhodné!” A  to často pochází z toho, že je tělo zmatené, když se s tím člověk nesžil a nezpracoval to ke své spokojenosti.  To je bolestné, a této bolesti se člověk snaží uniknout tím, že si namlouvá: „Měl bych se stydět, že jsem nedělal to nejlepší. Měl jsem tomu dát víc!” A příště, když se někdo znovu zeptá, reaguje člověk s odporem vůči tomu říct ano. A to je druhá strana mince: namísto toho, aby se člověk podvolil a dělal, co od něj jiní požadují, je člověk vzpurný a zkouší jít proti tomu, co jiný říká. A časem se jedná o stále větší odpor. Člověk má pocit, že jeden druhému krade čas i sílu. V nejlepším případě se to dá kompenzovat tím, že člověk dostane peníze za to, co dělá, nebo tím, že za to dostane protislužbu. V horším případě člověk uvízne ve stresu a skončí se syndromem vyhoření. Ve čtvrté dimenzi existuje určitým způsobem alergická reakce na přizpůsobení, protože se člověk při tom cítí, jakoby mu na krk uvázali mlýnský kámen, když dostane odpovědnost, namísto toho, aby jednoduše prožíval a žil v odpovědnosti.

 

Můžeš říct trochu víc o této alergii na přizpůsobení ve čtvrté dimenzi?

 

První dimenze je obsažena i ve všech ostatních dimenzích. Ale ve třetí dimenzi je vše silně postaveno na hodnotách, soudech a organizaci. Proto existuje ve třetí dimenzi tak neuvěřitelně mnoho přizpůsobení.  Zčásti to souvisí s tím, že přírodní věda si klade požadavek na vysvětlení všeho, a kdybychom vše věděli, pak by neúplnost světa zmizela. A pak ve třetí dimenzi vzniklo ještě něco, a to že štěstí se stalo cílem. Pokud člověk udělá všechno správně, dostane se k cíli a od toho okamžiku bude žít šťastně až do konce života. A proto všichni žijí pro „později”. Až dodělám školu, až se dostatečně vzdělám ve svém oboru, až budu osvícen, teprve pak budu možná žít šťastně.  V první dimenzi lidé vůbec takto nepřemýšleli. V druhé dimenzi se některé z těchto myšlenek dostaly k lidem prostřednictvím novin a rádia, ale lidé vůči nim byli tak skeptičtí, že se neuchytily. Ale ve třetí dimenzi byli lidé tak okouzleni přírodními vědami, že věřili, že se dá vysvětlit všechno na světě. Pak se ale stalo, že když lidem bylo 42,5 let, tento obraz se rozdrolil. Dostali se do krize a psychicky onemocněli. To se stávalo poté stále v dřívějším a dřívějším věku. Dnes dokonce existují žáci, kteří pociťují vyhoření už v osmé třídě. Švédsko, které žilo velmi silně v souladu s tímto modelem, má najednou nejvyšší míru pokusů o sebevraždu mezi mladistvými. A to proto, že mladí lidé pochopili, že je nemožné dosáhnout cíle. A když cíle stejně nelze dosáhnout, nemá ani smysl žít. A když pak přišly ekonomické krize, dostaly právě tyto děti možnost prohlédnout ideály dospělých a nahradit je jinými. Dostaly velkou volnost ve vztahu k přizpůsobení, protože systém přizpůsobení byl svržen ekonomickou krizí a idea hospodářského růstu se zdála méně a méně pravdivá. K tomu přišla ještě velká technická revoluce, kterou se čtvrtá dimenze vyznačuje.

 

Když mluví mladší lidé se staršími, pokud s nimi tedy vůbec mluví, vždy se dozvědí, že starší lidé si myslí, že jistota mladých lidí se dá zajistit pouze dostatečným množstvím peněz. Pokud však člověk postaví vnitřní bezpečí na vnějším zajištění, spadne okamžitě do pasti přizpůsobení! Pokud máš vnitřní pocit, že život je vždy tak dobrý, jak jen může být, potom se můžeš starat pouze o to, co je v daném okamžiku důležité. A pak to vždycky nějak půjde. To je docela odlišný výchozí bod. Moje matka pro to měla rčení, které však není moc vhodné říkat na veřejnosti: Představ si, že máš všechny peníze na světě, ale nemůžeš se čtrnáct dní vysrat. Pak si je stejně neužiješ

 

Přeložili: Šárka Hauznerová a Robert Plocek.

 

 

 

      

 

Napadly vás během čtení otázky? Těším se na sdílení!