Rozhovory s Iris - 3

V roce 2015 a 2016 vedla Iris Johansson semináře o „Čtvrté komunikační dimenzi“. Irisiny postřehy jsou často velmi výstižné a vnáší do mnoha aktuálních témat  zcela nový úhel pohledu.

Setkání byla nahrávána a já jsem část z nich přepsal zde.

 

Přeji Vám příjemné čtení! Thomas Pedroli

Chtěli byste raději číst offline? Zde si můžete text stáhnout.

Download
Stav světa – hospodářský systém - škola
2016.11.14 Rozhovory s Iris - 3.pdf
Adobe Acrobat Dokument 447.6 KB

Další díly připravujeme k tématům: vědění, přizpůsobení, bezpečí, společenství a stav světa. Chceš si přečíst i další díly „Rozhovorů s Iris“?
Napište mi e-mail s předmětem „Iris CZ“ a automaticky dostanete zprávu, jakmile zveřejním další díl.


Díl třetí                                              Stav světa – hospodářský systém - škola

 

Jak souvisí současný stav světa s přechodem ke čtvrté dimenzi?

 

Čtvrtá dimenze je postavena na té první a i ostatní dimenze v sobě mají část té první. Ve druhé dimenzi převládá pořád ještě dimenze první. To, co je k ní zvenčí přibráno skrze informace přes média, jako jsou knihy a noviny, je bráno jako přidaná hodnota. Pokud by lidé ve třetí dimenzi viděli hodnoty, které tvoří základ dimenze první, nedošlo by ke katastrofě přizpůsobení. Na druhou stranu, kdybychom nepřekonali první dimenzi, potom by nebylo možné nazírat na peníze jako na mamon. A právě kvůli tomu, že byla první dimenze tak potlačena, dospěla naše civilizace tak rychle k zániku. V současné době jde tedy především o to, aby byla první dimenze znovu objevena a rozvíjena. Nebezpečí čtvrté dimenze spočívá v tom, že nijak nerozvíjí to, co přinášela první dimenze, ale vztahuje se ke třetí dimenzi a s ní spojenými úsudky a hodnoceními.

 

Kde leží podstata chybného uvažování o ekonomickém růstu?

 

První věc, která je důležitá, pokud jde o naše hodnoty, je následující. Jakmile produkuješ víc, než ty a tvoje rodina potřebuje, řečeno jinými slovy, pokud je ti luxus měřítkem a máš víc, než skutečně potřebuješ, potom škodíš Zemi a znečišťuješ tím nebo oním způsobem životní prostředí. Pokud děláš jen to, co nezbytně potřebuješ a zbytek času využiješ k hraní, pak škodíš sobě i svému okolí nejméně. Smysl života je přece v žití samotném. Čím víc děláš to, co je nezbytné a pomáháš při tom těm, kteří jsou v tvém okolí, tím víc můžeš žít dle vlastních hodnot. Od okamžiku, kdy ráno vstaneš až do okamžiku, kdy jdeš večer spát, můžeš celý čas využít k dělání toho, co je skutečně nezbytné. Pokud je to vyrovnáno tím, co potřebuješ, pak je všechno v nejlepším pořádku. Ale ten čas, který potřebuješ na to nutné, můžeš i různými způsoby zkrátit a potom ti zbyde dost času na skutečný luxus: hraní! Asi tak jako Číňané, kteří když vynalezli střelný prach, tak ho nepoužili na střílení, ale na ohňostroj, kterým sobě dělali radost. Až o několik tisíciletí později ho jistý Švéd použil ke střílení, a to už tak dobré nebylo!

 

Nejlepší je žít takový život, ve kterém můžeš dělat to, co máš ze všeho nejraději a k tomu něco, čím si vyděláš peníze, aby ses mohl dosyta najíst, měl střechu nad hlavou a měl co na sebe a nezmrznul a nad rámec ještě malé množství luxusu. Nezbytné je to, co potřebuji k životu. Např. jídlo, oblečení, bydlení. Pokud si to nedokážu zajistit sám, potřebuji někoho dalšího, kdo to pro mě udělá. A k tomu potřebuju peníze. Jako rentiér může člověk využít veškerý svůj čas k hraní a k péči o druhé. Celý systém růstu, ve kterém musí vznikat stále více a více peněz, které jsou uctívány jako nějaký druh božstva, není prospěšný.

 

Co dělá život hodnotným?

 

Život je tak zařízen, že je dost dobrý sám o sobě – i když je třeba horší než ten nejlepší. Nemůžeme být lepší než dostatečně dobří, je lepší se s tím radši hned smířit. Pokud jsi spokojený s tím, že jsi dostatečně dobrý, potom svoji vlastní hodnotu dokážeš cítit, aniž bys pro to něco musel dělat. Potom stačí, když budeš dělat jen to nezbytné a zbytek času budeš trávit jako součást společnosti a hrát si.

 

A proč je často tak těžké být spokojený?

 

Když dostaneš strach, že nejsi dost dobrý a vyvineš si nedůvěru v sebe sama, pak skončíš v jisté formě vlastnického egoismu, abys měl aspoň trošičku pocit vnějšího bezpečí. Pak přestaneš důvěřovat v to, že když někam odložíš svůj hrnek, tak že když ho bude chtít použít někdo další, nechá tam stát další hrnek, který můžeš opět použít. Radši hrnek schováš, abys měl jistotu, že ho nemůže použít nikdo další. A tím je tok přerušen. Hospodářství, které je zaleženo na toku, přestane fungovat v momentě, kdy lidé ze strachu něco zadrží a nemají důvěru, že o ně bude vždy dobře postaráno. Tato nedůvěra v sebe sama vede k tomu, že všichni ostatní kolem mě budou mít těžké mi něco dát a být velkorysí. Existuje kniha, která o tom vypráví: „Hledání ztraceného štěstí“. V ní se píše o tom, jak se člověk z třetí dimenze dostane na místo, kde převládá první dimenze a trochu té druhé. Je tam cítit jasný rozdíl v přístupu k bezpečí a nedůvěře spočívající v tom, že si člověk bere více, než potřebuje, aby se cítil bezpečně.

 

 

Zdá se, že společnost míří do velké krize.

 

Rozpoložení světa je už takové. Všichni, kteří se nacházejí ve třetí dimenzi a vylezli vysoko na pomyslný žebřík, se pokoušejí zoufale držet vlády. Amerika se snaží udržet Spojené státy, Evropa Evropskou unii, Rusko a Čína chtějí zůstat v pozici velmoci. Všichni ale vědí, že je to naprosto proti přesvědčení těch, kteří teď vyrůstají. A dělají vše pro to, aby to fungovalo, ovšem nedaří se jim to. Tento systém se rozpadne na malé lehce pohyblivé lokální jednotky, které se o sebe samy postarají v souladu a s důvěrou k místu na zemi, ve kterém žijí, a jeho možnostmi. Národní a regionální systémy bude stále těžší udržovat. A proto všichni, kteří chtějí systém udržet, hledají vnějšího nepřítele. Tak, aby se celý stát sjednotil v boji proti společnému nepříteli. Vzniká ale zároveň víc a víc lokálních jednotek, ve kterých lidé fungují tím nebo oním způsobem současně, lokálně i globálně. A ti se nebudou chovat dle státních systémů. Mnoho mladých lidí poznalo, že hranice současných států byly ustanoveny na základě válek. A mladší generace nemá žádný zájem na tom, udržovat něco na základě válek. Stát potřebuje lidi, kteří se přizpůsobí ideálu, že je dobré vlastnit zemi jako stát. Mladší generace v tom ale nevidí žádný smysl. Celé se to rozpadne zevnitř, ne zvenčí. V jisté rovině to lze skutečně nazvat krizí. V Evropě, v USA, na východě, všude je tato krize. A to protože mladí lidé mají peníze stále méně jako mamon. To měli ve druhé dimenzi, ve třetí dimenzi to bylo tvrdohlavě zdůrazňováno, ale mladí lidé tomu již nedůvěřují. Vědí, že peníze nejdou jíst, vědí, že to jsou jen čísla v bance. Celý bankovní systém je založen na důvěře v peníze. Pokud v ně nikdo věřit nebude, celý systém se rozpadne. A co se stane potom?

 

Jaké nové možnosti mají děti nové generace?

 

Na dětech, které se narodily v devadesátých letech a později, se dá pozorovat to, že jsou ukotveni lokálně a přitom žijí v globálním světě. A i když nejsou lokálně ukotveni, tak alespoň hledají lokální orientaci, aby mohli žít v globálním světě, aniž by ztratily sebevědomí. Umějí se na všechny ty velké změny, kterými naše civilizace prochází, dívat současně z lokální i globální perspektivy. A hlavně se umějí osvobodit od pocitů strachu, ve kterých jsme uvězněni, a místo toho pozorují fenomény, ve kterých se nacházíme. Rozdíl oproti třetí dimenzi je v tom, že v ní se člověk přizpůsobí vnějším vlivům místo lokální orientace. V tom je velký rozdíl, protože děti čtvrté dimenze neláká představa přizpůsobení se společenskému systému – to pro ně nemá žádný smysl. Ve škole, která je ještě plně řízena na základě principů ze třetí dimenze, to nutně vede ke kolizi s dětmi, které jsou orientovány jinak. V takových případech se těžce hledá porozumění.

 

Existuje rozdíl v tom, jak se učí třetí a čtvrtá dimenze? Je to např. přizpůsobení, které je charakteristické pro třetí dimenzi?

 

Učení funguje na základě určitých principů a schopnost k němu máme už od začátku. Pokud jsme spokojeni s tím, že jsme zvídaví, bereme si ze svého okolí do svého nitra to, co nás zajímá a spojujeme to dohromady s onou zvědavostí, kterou v nitru máme. Tak zůstávají vědomosti a dovednosti uvnitř v našich buňkách a můžeme je použít při budoucích příležitostech. K jejich znovunalezení je potřeba bezpečí. Pokud jsme v bezpečí, máme důvěru v sebe sama. Je to jako most, který nám pomáhá naučené znovu načíst do paměti. Tento proces je stejný ve všech komunikačních dimenzích.

 

Rozdíl leží především v tom, že celý školský systém je založen na nedůvěře v to, co umí ostatní lidé. Tento systém je udržován právě proto, že je požadováno, aby se všichni přizpůsobili. Být dovedný v přizpůsobení, to je to, co ve škole představuje nejvyšší ideál. K němu se všichni chtějí dostat nejblíž jak je to jen možné. Pomocí tohoto systému se postupně zbavujeme chaosu a neúplnosti a přibližujeme se něčemu „ukončenému“ či „bezvadnému“. To vede k nedůvěře k nám samotným, i když od počátku je nám vrozena důvěra! Ale to, co je nám vrozené, nepředstavuje významnou hodnotu. Znalostní vědění nemá žádný význam v kultuře, ve které žijeme. Myslíme si, že to, co je každému vrozené, nemůže mít žádnou hodnotu. V tomto bodě existuje mnoho zaujatých hodnocení, které nás staví do polohy, která vůbec není přínosná.

 

 

 

Co se stane, pokud lidé ze třetí dimenze, např. učitelé, chtějí naučit něco mladé lidi ze čtvrté dimenze?

 

Pro lidi ze čtvrté dimenze je to často velice nezajímavé. Ve čtvrté dimenzi jsou ale samí milí lidé, takže to vydrží a zabývají se pod stolem jinými věcmi. Pokud se však učí podle zásad třetí dimenze, je to pro čtvrtou dimenzi nuda. Pokud já chci někoho něco naučit, vždy se nejdřív přesvědčím o tom, že mám důvěru ve své vlastní dovednosti a jsem spojena se svými vlastními zkušenostmi. Na tomto základě znázorním danou věc dynamicky, tedy nikoliv staticky! Celý školský systém je ale založen na statickém vědění. Někdo něco vyzkoumal, napsal o tom knihu, to se několikrát zopakuje a žáci se to pak naučí. Dá se to poznat i na tom, jak dnes fungují univerzity se svými moduly, studijními obory atd. Když to všechno absolvuješ, dostaneš titul. To, co se tímto stylem dá získat, nazývám papouškování. Papoušek se dá rovněž naučit mluvit, bohužel však nerozumí tomu, co říká! Pro ty, kteří se narodili ve čtvrté dimenzi, je tento způsob učení neuchopitelný a nesnesitelný. Proto tolik studentů končí předčasně, odchází ze školy nebo zažívá syndrom vyhoření a nedostane žádné závěrečné vysvědčení. Smutné je, že učitelé získají vyšší status, pokud toto papouškování ovládají a umí ho předat. V tomto bodě nastává střet mezi třetí a čtvrtou dimenzí.

 

Existuje nějaké pojítko ke čtvrté dimenzi např. pro učitele, kteří vyrostli ve třetí dimenzi?

 

Všechny dimenze existují vždy paralelně a současně pro všechny. Jde jen o to, že lidé ze třetí dimenze nejsou propojeni s první, druhou nebo čtvrtou dimenzí, ale většinou vynášejí úsudky a hodnocení a intelektuálním statusem se nacházejí ve třetí dimenzi. Když někdo ze třetí dimenze položí otázku, většinou se ptá na něco, co se dá diagnostikovat, co se dá zařadit do nějaké škatulky, tedy na něco, co má nějaký status. Pokud problematizuješ něco, co je zcela přirozené, potom se nedá nic jiného dopovědět než: je to tak i tak. Jediné, co jako zástupce třetí dimenze můžeš udělat pro to, abys uměl využívat všechny dimenze, je, že jsi spokojen sám se sebou před tím, než něco řekneš nebo se na něco zeptáš, a nebudeš předem očekávat žádný výsledek. Jen zvídavost, otevřenost a přítomnost v tom, co je teď a tady. Tak se můžeš nechat překvapit odpovědí a nejsi zabetonován ve třetí dimenzi tak výrazně.

 

Jakou roli vlastně ve čtvrté dimenzi hraje náboženství?

 

Čtvrtá dimenze nemá nic proti systému jediného boha, není na něj ale tolik vázána jako ta třetí. Společnost třetí dimenze je založena na tom, že si musíš svůj chléb zasloužit v potu tváře a musíš produkovat nadbytek, ve kterém může žít celá země. Tento náhled se ve čtvrté dimenzi stále více a více rozpadá. Dnes se lidé více zajímají o to, jak se lokálně propojit sám se sebou a s druhými a tím vytvořit základnu, ze které se mohou rozvíjet všemi směry. Proto jsou děti ve škole tak neuvěřitelně vystresované, protože jsou nuceni do něčeho, co jim vůbec není přirozené. Přesto se pokoušejí dosáhnout toho, co je od nich vyžadováno. Proto se školní výsledky tak rapidně zhoršují. Ve skutečnosti se však zhoršují výsledky třetí dimenze. Jejich vlastní život se nezhoršuje, pouze to, co od nich třetí dimenze vyžaduje.

 

Jaký je ve čtvrté dimenzi vztah k nehmotnému světu: Co se změnilo

 

Tím, že mnoho ze systému jediného boha bylo odstraněno a věda nabízí tolik nových poznatků, otevírá se mnohem širší pole ve vztahu k nehmotným hodnotám. Vzhledem k tomu, že můžeme být ukotveni v první dimenzi, můžeme se zároveň více rozvíjet a obohacovat své životy. Ve třetí dimenzi jde tak moc pouze o materiální svět! Člověku ze třetí dimenze jde určitým způsobem o to, být bohatý a moci si koupit mnoho věcí, kterými by se mohl obklopit a které spotřebovávají všechen čas, protože je nutné se o ně starat. A v tomto světě peníze znamenají totéž co bůh. Neustále jde pouze o to, aby mohl člověk vydělat peníze, utratit je nebo vyměnit. Stále jde pouze o peníze. V důsledku toho se člověk nestará o to, jak kvalitní život žije, jak žít život právě teď a tady. Pokud vyjdeme z toho, že lidé mají teď a tady dostatek jídla, střechu nad hlavou a oblečení, aby nezmrzli, pak se mohou začít zabývat tím, co je v jejich nitru, zda jsem s tím spokojen či nikoliv. A to každopádně do té doby, dokud to neohrožuje život, tedy mými slovy: dokud se to odehrává v sekundární rovině. Potom mám veškerý prostor pro to moci se zabývat imateriálními hodnotami. Pak můžu rozmýšlet: co je to, co nelze vidět! A také: jak fungujeme jako lidé v hloubi duše a co je vlastně pro mě podstatné! Už jen to, co kvantový výzkum objevil v nedávné době, přináší tolik stimulů k přemýšlení a objevování!   

Přeložili: Šárka Hauznerová a Robert Plocek.

 

 

 

 

 

Napadly vás během čtení otázky? Těším se na sdílení!