Rozhovory s Iris - 4

V roce 2015 a 2016 vedla Iris Johansson semináře o „Čtvrté komunikační dimenzi“. Irisiny postřehy jsou často velmi výstižné a vnáší do mnoha aktuálních témat  zcela nový úhel pohledu.

Setkání byla nahrávána a já jsem část z nich přepsal zde.

 

Přeji Vám příjemné čtení! Thomas Pedroli

Chtěli byste raději číst offline? Zde si můžete text stáhnout.

Download
Bezpečí a spokojenost
Rozhovory s Iris - 4.pdf
Adobe Acrobat Dokument 584.9 KB

Další díly připravujeme k tématům: vědění, přizpůsobení, bezpečí, společenství a stav světa. Chceš si přečíst i další díly „Rozhovorů s Iris“?
Napište mi e-mail s předmětem „Iris CZ“ a automaticky dostanete zprávu, jakmile zveřejním další díl.


Mluvíš o tom, že každý si svůj pocit bezpečí nese v sobě uvnitř a nepotřebuje ho zvenčí. Jak tomu můžeme rozumět?

 

 

Lidský život začíná v určitém okamžiku.  Vajíčko matky a spermie otce se setkají a pojí v jedno. V tomto okamžiku přicházejí do styku informace z nemateriálního světa, které později tvoří naše vědomí. Tehdy život začíná. Předpokladem pro život je pohyb a předpokladem pro pohyb je neúplnost. Začíná to tím, že se dělíme a hojíme, dělíme a hojíme. Vytváříme kmenové buňky, které programují naši konstituci. Prvních deset až čtrnáct dní jsme pouze sami sebou, naprosto odděleni od okolí, jsme zde pouze pro sebe a v sobě. Jsme jako kuře ve vajíčku. Máme vše, co potřebujeme a jsme v prostředí, které je pro nás prospěšné. Tehdy dostáváme povědomí o tom, co znamená být autonomní, být pouze sám se sebou. A je pro nás zážitkem být ve společenství. Ve vzájemném společenství. Nejsme smíšeni s ostatními, jsme autonomní ve vztahu k druhým. V tento moment je přítomna důvěra ve schopnost být spokojený, být sami se sebou a důvěra ve svůj vlastní vývoj. A tuto schopnost, být sám se sebou a přitom spokojený, máme po celý život. K tomu přichází ještě prožitek bezpečí.

 

 

Bezpečí, společenství a spokojenost, tyto tři věci jsou v nás stále přítomny a máme na ně utvořeny vzpomínky uložené v každé jediné buňce našeho těla. Zároveň zůstane v paměti, jak moc se těmto věcem v našem životě vzdálíme, jak dalece jsme zlákáni myslet jinými způsoby, jak dalece sklouzneme k něčemu jinému a manipulujeme sami sebe i druhé – vždy však existuje možnost se znovu s těmito třemi věcmi propojit, pořád jsou v nás. Po tomto prvním období se dostaneme do dělohy. Tam zůstaneme usazeni u stěny a tam také začíná komunikace. Abychom dostali to, co chceme, vysíláme impulzy k našemu nositeli. Nositel zajistí to, co potřebujeme, ať už je to výživa, teplo nebo kontakt. To samo o sobě nestačí. Nyní je potřeba, abychom to, co je nám zprostředkovaně dodáno, do sebe sami dostali a přeměnili to v naši spokojenost. Potom zažíváme pocit klidu a svobody. Po určité době přijde další potřeba, můžeme vyslat další signál, dostat co potřebujeme, vpravit to do sebe a zůstat ve vnitřním bezpečí. A tak probíhá osobní rozvoj neustále po celý život. Když se narodíme, vyvineme si schopnost řeči. Začíná to křikem, ale postupem času to přechází ve slova a věty. Komunikace pak probíhá stejným způsobem tak, jak je popsána výše. Ale díky neúplnosti života postupně přicházejí situace, kdy poznáváme i prožitky strachu.  

 

 

Společenství je přítomno, i když nic jiného přítomného není. Společenství vznikne samo od sebe, pokud jsme s někým dohromady. A když prožívání bytí ve společenství zmizí, jde o to zjistit, co se mi staví do cesty, že to již neprožívám. Ale společenství je přece zde vždy samo od sebe. Může jít o věci, které jsou málo rozvinuté, mohou to být věci, které jsou zamotané a mohou to být i věci, které jsou příliš rozvinuté. A často je to strach – ne pocit strachu, který cítíme, ale soustava obranných reakcí, tedy systém strachu, který nás ovládá místo toho, abychom byli sami sebou, a to tady a teď.  

Co má stres společného se systémem strachu?

 

 

Pokud necítíš vnější bezpečí a octneš se v situaci, která se podobá té, ve které jsi byl jako malé dítě vystaven pocitu strachu, když jsi dostal strach a neměl příležitost ho zpracovat, pak uvedeš v chod svého autopilota. To je tvůj systém strachu, obranná soustava. Pokud si nejsi vědom ničeho, co by zrovna ohrožovalo tvůj život a můžeš se uvolnit, uvolní se tvoje tělo ze zajetí systému strachu. Ne ze strachu, který pociťuješ, nýbrž ze systému strachu. Většinou lidé nazývají to, co z toho vznikne, stresem.

 

Proč se tak často vyhýbáme bolesti?

 

 

Bolest je řečí těla. Pokud bolesti nejdeš z cesty, pak se dostaneš velice hluboko do vlastní intimity. A to jde pouze tehdy, pokud v takový moment nemáš žádné hodnocení sebe samého, prostě jenom „jsi“. Pokud máš sám v sobě konflikt, který neřešíš, budeš se snažit bolest potlačit, aby ses nedostal k této intimitě se sebou samým. V intimitě se může konflikt vyřešit.

 

 

Může být tato bolest i potlačovaný pozůstatek  z předchozích časů?

 

 

Je to tak. Pokud neřešíme konflikty, které přicházejí, potom tělo vyvolá bolest na těch místech, kde máme slabiny. To mohou být místa, která jsou nám vrozená, mohou to ale i být místa, kterých jsme dosáhli až během života. Pokud se nenacházíme v rovnováze, používá tělo svůj imunitní systém k tomu, aby znovu rovnováhu obnovilo, a tato energie pak v té chvíli nemůže být použita pro nic jiného.

 

 

Jak se dá naučit odpoutat se od hodnotícího myšlení?

 

 

Hodnotící myšlení pochází z toho, že je tělo rozčarováno. Jde tedy o to, abys uměl žít v souladu se svými pocity, které vyprazdňuješ, dokud nedojdeš k prázdnému prostoru v sobě samému, odkud se dá něco změnit. Když v tomto prázdném prostoru dokážeš vydržet, i když to může být chaotické a nenalezneš nic, proč v něm zůstávat, potom můžeš vyjít ze svého nitra jako ty sám a můžeš dostávat impulzy zevnitř. Pak už není potřeba hledat problémy ve věcech, kde problémy nejsou! Pokud začneš hodnotit, věz: Teď nejsem v souladu se svými pocity, nezbavil jsem se jich a nejsem v prázdném prostoru, z kterého může vzejít něco jiného.

 

 

Určité obrazy sebe sama mě brzdí. Pak si myslím, to určitě nedokážu!

 

 

To je velmi ženský způsob myšlení. Většina žen toho umí velmi mnoho, ale nevěří tomu, že to umí, myslí si, že by to mohly zvládnout ještě lépe. Proto si samy udržují určitý odstup, ke svému vlastnímu neprospěchu. Muži naproti tomu mají často opačnou pozici. Přemýšlí zhruba jako Pipi Dlouhá punčocha: „To jsem ještě nikdy nedělal, to mi určitě dobře půjde, to určitě umím!“ V obou případech je ale všechno to, jak to ve skutečnosti je, pouze napůl pravdivé. Není tedy skutečně rozdíl v tom, jak o tom přemýšlíš. My ženy přijdeme o mnoho věcí jen proto, že je „neumíme“. Často přenecháme místo mužům, i když třeba nejsou šikovní. Potom ženám chybí dovednosti, které by mohly mít, kdyby určité věci prostě dělaly. A protože to praktikují muži, mají lepší sebevědomí. Už jako dítě jsem často vnímala situace, které jsem nechápala a ve kterých ženy něco nezkusily jen proto, že neměly zkušenosti. A taky jsem nechápala, proč se muži o něco hlásili a něco chtěli zkusit, ačkoliv neměli ani trochu talentu – připadalo mi to bez významu. Myslela jsem si, že třeba v tom celém existuje nějaký smysl, který jsem jenom nechápala. Čemu jsem však opravdu nerozuměla, bylo to, že jsem vidím něco, co ostatní nevidí a nerozumí tomu.

 

 

Jakou roli v komunikaci hraje zaměřenost?

 

 

Náš přirozený život spočívá z určité části v zaměřenosti. Sandra Seagal ve své knize popsala různé způsoby učení i vyučování. 80% lidí z našeho kulturního okruhu provádí zaměřenost emocionální. Dalších 15% lidí fyzickou a 5% mentální. V tomto ohledu neexistují žádná hodnocení, jde prostě o rozdílné věci. Ať už je člověk inteligentní či nikoliv, tato zaměřenost přesto funguje. Nefunguje, když mají lidé problémy. Zaměřenost má význam pouze ve funkční komunikaci. V takovém případě poznáš, že u emocionálně zaměřených lidí je informace vytvářena v rámci procesu s ostatními. Nepomůže, když takovému člověku je dán čas k přemýšlení, protože z něj stejně nic nevyleze. Naproti tomu mentálně zaměřený člověk provádí emocionální proces kompletně sám v sobě a vůbec nechápe, proč ostatní lidé celou dobu spolu o něčem mluví. A fyzicky zaměření lidé zachytí všechno, co je v prostoru a pak potřebují pět minut pauzu, ve které z tohoto prostoru vyjdou a všechno si přeberou. To jsou tři rozdílné způsoby získávání informací a rozšiřování vědomí. Všechny tři jsou naprosto přirozené – pouze rozdílné.

 

Jak se dá podpořit komunikace, když jsou přítomny různé způsoby zaměřenosti? Když např. pozoruji, že můj způsob dotazů a odpovědí neodpovídá způsobu mého komunikačního partnera. Co můžu pak dělat?

 

 

Nejdůležitější je načasování! Mentálně zaměřený člověk je rozrušený, pokud se mu dostane víc než jedna otázka zároveň. Zde tedy je nutné nejprve počkat na odpověď a pak položit další otázku. Tedy vždy pokládat ve stejný čas pouze jednu otázku. Emocionálnímu člověku se dají položit nejlépe tři, čtyři otázky najednou tak, aby si sám mohl vybrat, kterou z nich chce zodpovědět, tím lze rozhovor vést dobrým způsobem. Pokud položíš fyzicky centrované osobě tři otázky najednou, potom pravděpodobně odpoví: „Počkej!“ Pak je nejlepší vzdát se všech očekávání a v klidu počkat. Pak můžeš očekávat dobrou a obohacující komunikaci. Emocionální lidé mohou říct: „Teď budu nejdřív nějakou dobu mluvit nesrozumitelně, dokud si neujasním, na co se vlastně chci zeptat.“ To působí uklidňujícím dojmem na ostatní dvě zaměření, neboť nemusí hledat něco, co stejně ještě neexistuje. To přijde teprve po nějaké době nesrozumitelné řeči.

 

 

Jak můžeme zapojit mladší generaci do lokálně-globálních projektů?

 

 

Většina mladších lidí hledá mentora, staršího člověka, který umí přinášet otázky, na základě kterých lze vytvořit společenství. Hledají to, co se ve všech generacích vytváří jako to primární. To, co hledají, je důvěrnost. Být v bezpečí tím, že vím, že si vždy vlastníma rukama a vlastní inteligencí zajistím přežití a tomu ještě mohu zaopatřit svoje děti. Neboť přizpůsobení se systému, který by je měl zaopatřit, jim pouze nahání strach. A pak úplně ztrácí v tom celém svůj směr a chtějí pouze pryč. Jakmile však dosáhnou důvěrnosti a pocitu bezpečí, potom se můžou uklidnit a žít společně. A to je přesně to, co chtějí. Skupina, které mohou být součástí, to vnímají jako kvalitu života. Potřebují mentora, který jim nastavuje zrcadlo, jaké zájmy máš? Nebo na co máš v životě talent. Nebo co můžeš používat tak, abys měl vždycky co jíst a měl střechu nad hlavou. Potom říkají ano! To je přesně to důležité vědět! Pomoz nám s tím. Přátelé jsou to nejdůležitější, také milostné vztahy, mít děti, které jsou obklopení opravdovými dospělými. Pak se dá dobře získat i nějaké vzdělání, aby se daly vydělat nějaké peníze. Nebo najít například nějakou houbu na stromě, s pomocí níž by se daly peníze vydělat. Ve Švédsku se nemusí platit daně za to, co najdeš ve volné přírodě. Právě mladí lidé potřebují vydělávat jen tolik peněz, kolik zrovna potřebují. Civilizace je založena na tom, že jsou lidé nespokojeni a věří, že spokojenost jim přinese, když budou vlastnit hodně věcí. Peníze a majetek však pro lidi ze čtvrté dimenze již nepředstavují magickou sílu. Tito lidé nejsou již programováni pro systém neustálého růstu. Postačí, když mají dost na to, aby nehladověli, nemrzli atd. Oproti tomu vztahy jsou to nejdůležitější na Zemi.

 

Co můžu dělat, když potřebuji něco nebo někoho k tomu, abych byl spokojený, např. chci, aby tu někdo byl.

 

 

Od chvíle, kdy dosáhneš věku 10 let, dozraje v tobě bohatství v podobě schopnosti nosit v sobě ostatní lidi. Když se podíváš kolem dokola a zeptáš se, které lidi bych rád nosil v sobě a s kterými bych rád komunikoval, pokud bych měl potřebu být spokojen zvnějšku? Pak si uložíš tohoto člověka na místo ve svém nitru, kde ho budeš moci kdykoliv vytáhnout. Pokud dostaneš tuto potřebu, zůstaneš sám v sobě a dáš pozor na to, zda to není životu nebezpečné a že to tedy může nějakou dobu trvat. Odpoutáš se od toho, že to musí být zrovna teď. Pak vytáhneš tuto postavu, o které si myslíš, že by tě mohla tím nebo oním způsobem podpořit, ze svého nitra. Někdy postačí jen jméno, někdy potřebuješ fotku nebo něco, co voní jako ten člověk, nějaký předmět. Když to máš, soustředíš se na to, co si přeješ. Pak vypozoruješ, že vnitřní spokojenost se zvedla, i když potřeba nebyla uspokojena. To je schopnost, kterou jsme měli od začátku, často jsme ji ale poztráceli. Můžeš na ni znovu navázat.

 

 

Jak mohu činit rozhodnutí?

 

 

Když potřebuješ učinit rozhodnutí, potřebuješ k tomu několik kritérií. Nejdřív se podíváš, jestli jde o přirozené pořadí, nebo jestli jde o rovnocenné možnosti. Pak si řekneš: rozhodnutí není existenční. Může být existenční, ale není v tomto okamžiku.

 

Často se používá ještě další kritérium: je možnost dělat to i v budoucnu nebo je právě teď jedinečná příležitost?

 

Abys zůstal ve vlastní vnitřní spokojnosti, která je založena na důvěře a pocitu bezpečí, musíš promyslet: „Co mám v sobě nebo ve své hlavě za schopnosti a vědomosti, které zaručí, že se mohu kdykoliv zabezpečit? To potřebné, jídlo, spánek, střechu nad hlavou.“ Pokud máš tuto důvěru, pak můžeš být spokojený, ještě než přijmeš rozhodnutí. Pokud nejsi vnitřně v bezpečí, pak je to při tvé volbě první priorita. Pokud si zajistíš tím nebo oním způsobem vědomí vlastní důvěry, pak budeš mít v sobě důvěru. Pak budeš opravdu rozumět tomu, co je bezpečné a co je nebezpečné. Čím více budeš poznávat, co je bezpečné, tím více budeš dostávat cit sám pro sebe. Tak můžeš být spokojený a mít vnitřní bezpečí ještě předtím, než něco učiníš, během toho, co to činíš a i po tom, až to učiníš.

 

Přeložili: Šárka Hauznerová a Robert Plocek.

 

 

 

 

 

Napadly vás během čtení otázky? Těším se na sdílení!