Rozhovory s Iris - 7

V prosinci 2016 oslavovali  Iris Johansson a Pär Ahlbom svou více než dvacetiletou spolupráci ve waldorfské škole ve Stockholmu, kde všechny zájemce pozvali k tomu, aby si celý jeden den spolu hráli. Iris při pauzách využila příležitost, aby promluvila k tématu hraní a odpovídala na dotazy. Následující zápis je přepisem audio nahrávek anglického překladu.

                                                                                             Thomas Pedroli

 

Chtěli byste raději číst offline? Zde si můžete text stáhnout.

Download
Část 7 Hra Pär & Iris ve Stockholmu
Rozhovory s Iris - 7.pdf
Adobe Acrobat Dokument 139.2 KB

Další díly připravujeme k tématům. Chceš si přečíst i další díly „Rozhovorů s Iris“?
Napište mi e-mail s předmětem „Iris CZ“ a automaticky dostanete zprávu, jakmile zveřejním další díl.


 

Iris:          Pär má talent nechat lidi, aby hledali sebe sama. Obvykle hovořím o něčem primárním, to znamená o tom, co zde je, i když nic jiného zde neruší. Jde zde o existencialitu, o život a smrt, a tato oblast existuje bez ohledu na to, zda o ní víš nebo ne. Když je život jistý a bezpečný a když okolo sebe nevidíme žádné nebezpečí, pak můžeme teprve jednoduše přijmout, že žití je smysl života. Pak můžeme být přítomni tady a teď. Můžeme se uvolnit a vše se stane hrou. Hra není jen něčím pro děti. Hra je na celý život! Je vážná a zároveň veselá. Když jsme v bezpečí a ve svém vnitřním klidu, pak je vše dovoleno až do doby, než sebe nebo ostatní nezraníš. Můžeš se zranit sám přímo, nebo i nepřímo tím, že zraníš někoho jiného - to se ti vrátí jako bumerang. A je to úplně stejně špatné. Když jsme v jistotě a bezpečí, můžeme věci zkrátka vidět tak, jak jsou, jako jevy. Mohu smysl svého života vidět v tom, že svůj život žiji - a ne v tom všem možném, čeho bych mohl nebo měl dosáhnout. Tento smysl života je bezpodmínečný, nemůžeš  z toho nic ubrat ani k tomu něco přidat: je to zkrátka samo o sobě dané! Když jsi v primárních věcech usazený, můžeš se vydat do sekundárních a v základu si hrát se vším, co tě napadne a s čím umíš zacházet. Protože život je chaotický, je také nedokonalý. Polovina věcí, které děláš, se nevydaří, a to je tak naprosto v pořádku. Není tak podstatné, že také občas děláš chyby. Když jde vše dobře, v pořádku, jsi s tím srozuměn. Ale protože život je nedokonalý, budeš také chybovat, a chyba je podnět k reflexi. “To je zajímavé, co se to tu stalo?” Vezmi to zkrátka jako postřeh a netrestej se za to. Občas cítíme svůj strach. Ale občas máme strach bez toho, aníž bychom jej cítili, neboť jsme řízeni systémem strachu, aniž bychom to zpozorovali. Pak žiješ v nedůvěře k sobě samému a k životu. Prahneš pak po množství pravidel a principů a chceš si uchovat kontrolu, ale zároveň se život stane chudým. Když sám sebe zpozoruješ v tomto rozpoložení, tušíš: “Ó, zřejmě mám strach, jsem řízen svým systémem strachu!” Pak to můžeš přijmout jako podnět, vcítit se do sebe a zeptat se sám sebe. “Mám teď strach?” Když pak zjistíš, že v současné chvíli zde není žádné existenciální ohrožení, můžeš dát svému tělu právě tuto zprávu. Tělo pak bude opět radostné, poněvadž stále potřebuje tuto upomínku. Takže tě nyní zvu dívat se kolem sebe a vcítit se a pohlédnout do sebe, jestli je kolem tebe něco, co ti nahání strach. Pokud něco takového je, pak se o to nejprve postaráme. Pokud není nic, co má co dělat se strachem, pak můžeme dělat to, kvůli čemu jsme tady, hrát si! 

 

Když se pohybuješ, tvé tělo se raduje a chce se víc a víc pohybovat. Když sedíš v klidu, pohybuje se dál, ale víc uvnitř. Pak můžeme dělat primární činnosti.  Nyní nemůžeš dělat žádnou primární činnost, protože primární leží před slovy. Přesto to ale zkoušíme. Jsou otázky k práci Pära s hrami?

 

Otázka: Proč jsou tato cvičení tak těžká? Proč to vůbec děláme?

 

Iris: Většinou máme představu o tom, jak bychom toto cvičení měli dělat, namísto abychom jej skutečně dělali a nechali působit intuici.

Pär: Když cítíš odpor ke složitosti, to je právě tou zajímavou částí. Žijeme v kultuře, kde je pohodlnost velmi vyzdvihována. To způsobuje, že jdeme rádi složitostem a odporu z cesty a nejsme na ně zvyklí. Můžeš zřetelně vidět rozdíl, zda někdo při pohybu přemýšlí anebo jdou pohyby samy od sebe. Koordinační cvičení jsou energeticky náročná, protože v nervovém systému vytváří nové dráhy.

 

Iris: Něco jiného je, že jsme šťastní, když se takto pohybujeme! To způsobí, že přestaneme odsuzovat a posuzovat: “To je správné, to je špatné.” Když se pak setkáme s něčím, co ještě neumíme, dostaneme na to chuť a řekneme si: “Hm, to je ale zajímavé, proč to neumím?” A ty pak cítíš, že ti to dělá dobře. To pěkné na tom je, že to nemá žádný zvláštní význam, a že to nenaplňuje v užším slova smyslu žádný účel. Když si zpětně vzpomeneš na svá školní léta, určitě si vzpomínáš, jak nudné umí být neustále procvičování, procvičování, procvičování. Ale když přijdeš na novou myšlenku, nebo získáš novou zkušenost, stane se najednou procvičování naprosto zábavným!

 

Otázka: To se zdá být podobné, jako se učit nějakému řemeslu!

 

Iris: V řemesle procvičujeme zasvěcenost. Získáváme důvěru v to, co umíme, a z toho se tělo raduje.

 

Účastník: Když pracuješ s nožem a zhotovuješ výrobek, máš radost ze svých dovedností a svého výrobku. Když pak jednou držíš nůž v levé ruce a zkusíš jen tak  vyřezávat, tak už nejde o výrobek, děje se něco s tebou samotným! To děláš pro sebe!

Iris: Když se učíš hrát na hudební nástroj, máš radost, když po nějaké době umíš zahrát nějak pěkný kousek. To ale není ta radost, o které tady mluvíme. Když jsi u toho se zvědavostí a zájmem, co vše se tělo umí naučit, pak se i tělo raduje od samého začátku!

 

Otázka: Cítím často odpor k tomu začít cvičit!

 

Iris: Často tě to přivede k myšlence, že z toho má něco vzejít! Namísto vědění, že se vším, co není existenciální, si můžeš hrát! Když zjistíš, že nedokážeš do této hry vstoupit, pak je důležité se zabývat touto otázkou, mluvit a vyřešit to.

 

Účastník: Při mluvení vnímám radost velmi zřetelně. Ale u koordinačních cvičení cítím něco jako bolest, když udělám chybu. Nemám ponětí, jak se mám svého těla zeptat, ale každopádně se necítím příliš radostný!

 

Iris: Bolest je řeč těla. Takže Ti tělo tím chce něco říct. Když například toto koordinační cvičení děláš  a chceš něčeho dosáhnout, chceš to dělat “dobře”, namísto toho aby sis jen tak hrál, pak tělo protestuje, nechce zkrátka spolupracovat! Pak je na čase zase přepnout do herního módu. V něm víš, že polovina se podaří a polovina ne, a tak je to v pořádku. To je umění!

 

Účastník: Co se vlastně přesně děje, když se učíme tyto nové věci?

 

Iris: Existuje autonomní nervový systém, primární systém, který řídí tlukot srdce, dýchání a jiné. Existuje také periferní nervový systém, který podporuje vědomé jednání. Třetí je smyslový nervový systém, když se tě někdo dotkne, pak se cítíš po těle dobře. Při těchto cvičeních se koná výměna od smyslového a autonomního nervového systému k perifernímu nervovému systému. Tělo pracuje stále s rovnováhou mezi statickými a dynamickými elementy.

Malé procvičení primárního:

 

 

 

Buď teď a tady,

zde v tomto prostoru.

Rozhlédni se,

zda se cítíš v bezpečí v tom,

co je kolem tebe,

takže se můžeš uvolnit a pohroužit do sebe.

Jestliže ti v tom něco brání,

pak je zřejmě důležité

se o to nejprve postarat.    

 


 Žití - to, co lidský život je, začíná v určitém okamžiku. Vajíčko matky a spermie otce se setkají a splynou dohromady. V tomto okamžiku setkání nasávají informace z prostoru a formují to, co se později stane naším vědomím.

 

Tady začíná život. Předpokladem pro život je setkávání, a předpokladem setkávání je nedokonalost. Začíná to vše tím, že se dělíme a dělíme. Všechny zárodečné buňky, které programují naši konstituci, jsou během tohoto procesu založeny.

 

Prvních 10-14 dní jsme my sami volně provázáni s okolím. Jsme zcela pro sebe a v sobě. Jsme jako kuřátko ve vejci, máme vše, co potřebujeme, a máme okolní prostředí, které je pro nás vhodné. Tady získáme prožitek toho, co to znamená být autonomní, co to znamená být se sebou v jednotě. Získáme prožitek toho, co to znamená být ve společenství vzájemnosti. Jsme zcela v matčině těle a přitom autonomní, protože nejsme s ní smíšeni. Ten druhý je tu, ale já jsem autonomní ve vztahu k druhým.

 

V této poloze máme víru v sebe samotné a můžeme se tedy narodit a být spokojeni. Možnost zažít tyto tři věci máme po celý život: bezpečí, spokojenost, společenství. Tyto tři věci jsou vždy a stále v nás - máme na ně vzpomínku v každé buňce našeho těla. Zůstane v nás vzpomínka, je jedno, jak daleko se vzdálíme, jak dalece okolím manipulujeme a do jaké míry se zapleteme do jiných způsobů myšlení - je stále možné na tuto vzpomínku v nás navázat.

 

Po tomto počátku se ocitneme v děloze, svým způsobem se uhnízdíme, a tady začíná komunikace. K tomu abychom dostali, co potřebujeme, vysíláme signál k tělu našeho nositele. Nositel nám poskytuje to, co potřebujeme, jídlo, pití, teplo, kontakt.

 

To samo o sobě nestačí: co je k tomu ještě potřeba je to, že se jako individuality přijímáme a propojujeme s naší spokojeností. Pak prožíváme klid a radost. Pak přichází po určité chvíli nová potřeba.

 

Umíme ve své spokojenosti zůstat a můžeme tak vysílat nový signál. Tak se to odvíjí celý život. Když se narodíme, rozvíjíme řeč. Začíná to výkřikem a jde přes slova k větám. Tato komunikace se odvíjí podobným způsobem jako před tím, ale díky nedokonalosti života se to tak sejde, že během vyrůstání získáme i prožitek strachu.

 

Zastav se tady, ponoř se do sebe a pozoruj, co se objeví.  

 

Účastník: Mluvíš jako kazatelka. Mám vlastně jen možnost této teorii věřit nebo nevěřit. A když jí budu věřit, mám možnost pozorovat, jestli jí dokážu vnímat. Doposud jsem se však nerozhodl tomu věřit.

 

Iris: Vůbec nepotřebuješ tomu věřit, je to jiné než v kostele. Nebudeš za to potrestán, když tomu nebudeš věřit, nepřijdeš za to do pekla! Uvidíš prostě, jestli ti to k něčemu bude, a pokud ne, je to taky fajn! Neinvestuji nic do toho, abys tomu věřil.

 

Účastník: Jaký je význam dotyků pro nervový systém?

 

Iris: Když děti nezažijí náklonnost a dotyky, které potřebují, pak zůstane tato část nervového systému nevyvinuta. Co pak může pomoct, když se někdo v takové pozici nachází, je ruka na rameno. To může působit velmi léčivě. Tím vzniká jistota, že tu někdo je. Později dokonce může ruka zůstat pryč a člověk má stejně dojem, že někdo jiný je při něm.

Účastník: Mluvila jsi o tom, že tělo je šťastné, když řeší složitý úkol. Jak mohu rozlišit, zda jsem zapadl do myšlenek na výkon anebo zda je mé tělo opravdu šťastné? Myslím, že je jednodušší to rozpoznat, když se něco nepodaří. Neboť pak se úkol nepovedl, a jsem přesto spokojen.

 

Iris: Je velmi jemný rozdíl mezi tím mít radost, protože jsi něčeho dosáhl, a tím, mít radost, protože tvé tělo se raduje. Když zůstaneš u sebe, protože jsi něčeho dosáhl, pak v sobě můžeš nalézt pocit radosti jako něco navíc, jako nějaký bonus. Ale pokud je radost vnímána jako odměna za výkon, začíná něco, co může vyústit ve vyhoření.

 

Účastník: Jak vím, zda spokojenost přichází zevnitř nebo zvenku?

 

Iris: To není tak důležité. Co je podstatnější, je pořadí, že spokojenost nejprve přichází zevnitř. Když přichází nejprve zevnitř, pak tě spokojenost přicházející zvenku neovlivní, tvé pojetí toho, kdo nebo co jsi se nezmění. Například, když jsi při nějaké hře spokojený, předtím, než vyhraješ, můžeš se z výhry radovat, ale tvé spokojenosti to nic podstatného nepřinese.

 

Bolest je řeč těla, v tomto smyslu jsme všichni stejní. Pak existují samozřejmě individuální rozdíly, jak citlivý jsi na bolest. Když se příčina bolesti najde, tak se něco uvolní.

 

Účastník: Ale co když jsi našel příčinu a ta bolest přesto nezmizí?

 

Iris: Ano, to je správně. Když se vcítíš do svého těla, budeš bolest cítit dál. Když však tato bolest bude nemateriální, například protože jsi prohrál nějakou hru, pak bolest může zmizet, když najdeš příčinu. V obou případech ti bolest něco zrcadlí. Existuje také něco jako fantomová bolest. Když ztratíš ruku nebo nohu, můžeš tam i přesto cítit bolest. Dnes jsme tak daleko, že můžeme po operaci získat protézu. Potom jsou nervová zakončení stimulována a pacient získá cit i v protéze.

 

Účastník: Jak rozpoznám, že jsem v herním módu?

 

Iris: Když pozoruješ někoho jiného, můžeš vidět, že se jeho tělo směje. Ne jeho obličej, ale jeho tělo. U sebe samotného to můžeš lehce zjistit při ohlédnutí zpět. Když zapátráš, zjistíš: To mi udělalo radost!

 

Účastník: Jak je to s dětmi? Mám dvě děti, ty si prostě jen tak hrají! Já si také rád hraji, ale pro mě to začíná být napínavé teprve ve chvíli, když je ve hře nějaké spiknutí, když má cíl, když má začátek a konec.

 

Iris: Rodiče jsou často rozčílení, když si děti hrají. Když děti takto vyrůstají, předávají to zase dál. Když ses naučil, že všechno má mít smysl a účel, budeš ze hry velmi rychle frustrovaný, protože v ní neexistuje něco jako účel. Pojetí, že vše má mít nějaký účel spočívá v jednom velmi rozšířeném omylu, a protože je to omyl v našem myšlení, může být také na úrovni myšlení opraven. Děti si zkrátka hrají pro hru, ale dospělí mají komplikované hry se všemi různými pravidly a formami. Pokud pravidla hry jen dodržuješ, protože se tím hra stává napínavou, můžeš přesto v herním módu zůstat. Když ale jde víc o to rozlišovat, co je dobře nebo špatně, vypadneš ze skutečného hraní.

 

Účastník: Máš pro nás nějaký tip, co dělat, abychom si připojení ke hře znovu vybudovali když z ní vypadneme,?

 

Pär: Podívej se na děti! To tě probere. Možná tě to bolí nebo tě to zneklidňuje dívat se na to, jak si děti hrají. Pak potřebuješ pomoct, abys přišel do kontaktu se svými pocity. Nakonec tě to tam stejně dovede.

 

Iris: Také si můžeš vzpomenout na své vlastní dětství, jak sis tehdy hrál.